8°

Oficiální školní pravidla pravopisu z roku 1846. Pravidla navazovala jednak na tradici příruček vycházejících z normální školy (PařPrav1812), jednak na příručky Hankovy (HankaPrav1817 a další). Vydávala se pak pravidelně (srov. Prav1854). Ve stejném roce jako tato první „státní“ pravidla pravopisu vyšel i sborník usilující o udržení jednoho spisovného jazyka pro Čechy a Slováky (Hlas 1846).

Podle Jaroslava Jelínka, odkazujícího na E. Strnada, vypracoval návrh těchto prvních Pravidel českého pravopisu „J. K. Škoda, zrevidoval jej P. Koubek“ (Jelínek 1972: 71, pozn. 24).

Jako písmo se v celé knize používá (kromě dodatku) fraktura; analogická reforma je přijata (<c> je měkká souhláska, <s> a <z> jsou obojetné — s. 4). Tiskne se však nejen <w> a <au>, ale i <j> pro /í/ a <g> pro /j/ — skladná reforma tedy přijata není.

Příručku otvírá Úvod (s. 3).

Díl první nese nadpis Mluvnická příprava (s. 3). Jde o základní gramatické poučení, soustředěné na tvarosloví a účelově vyložené pro potřeby pravopisu. Probírají se ohebné slovní druhy: substantivum (hlavní slovo, s. 7), adjektivum (přídavné jméno, s. 14), číslovka (číslo, s. 19), zájmeno (náměstka, s. 21), sloveso (časoslovo, 25); v druhé oddíle pak neohebné slovní druhy: příslovce (s. 34), předložka (předslovce, s. 35), spojka (pojislovce, s. 36) a citoslovce (s. 37).

Díl druhý se věnuje vlastnímu Pravopisu (s. 39). Látka je rozdělena na náležité kladení písmen a na správné dělení (slova, sady, dělidla; k interpunkci v Pravidlech, probíraných ve felbigerovsko-adelungovské tradici na s. 53 až 60, srov. Rinas, Koupil a Tichák 2023: 135n.).

Dodatek (s. 61 až 62) je vytištěn antikvou a pojednává nových knihách tištěných skladným pravopisem (a explicitně: latinským písmem — je to první znak /s. 61/, „rozdíl mezi pravopisem analogickým a skladným“). Informuje se i o reformistech, kteří usilují o další změny: „Někteří spisowatelowé“ používají <ou> a <v>, „ale české Museum tuto oprawu do swých spisů nepřigalo“ (s. 62, s odkazem na Muzejník z roku 1843, sv. 1. s. 8).

Jak se ukazuje na malém detailu, nejde v této příručce jen o psaní. Tvar dubama je kritizován i v mluveném projevu (s. 11), nárok „spisovnosti“ se tedy vztahuje i na vyslovované tvary).

• Pravidla českého pravopisu, praktickými příklady vysvětlená, pro učitele českých škol, zvláště pro kandidáty ouřadu učitelského. Praha, 1846. Fotokopie tisku Národní knihovny České republiky, Praha, sign. 54 J 11698, dostupné z WWW: <viz zde>

• Jelínek, Jaroslav. Nástin dějin vyučování českému jazyku v letech 1774–1918. 2., dopl. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1972 [= Na pomoc učitelům a vychovatelům].
• Jungmann, Josef. Historie literatury české aneb Saustawný přehled spisů českých s krátkau historií národu, oswícení a jazyka. 2. vyd. Ed. V. V. Tomek. Praha: F. Řivnáč, 1849, č. VI.62, s. 369. Fotokopie výtisku Národní knihovny České republiky, Praha, sign. 54 S 590/D.1-2, dostupné z WWW: <viz zde>
• Rinas, Karsten, Ondřej Koupil a Viktor Tichák. Česká interpunkce v evropských dějinách: reflexe, nauky, teorie. Praha: Filip Tomáš — Akropolis, 2023.
• Sedláček, Miloslav. K vývoji českého pravopisu 1. Naše řeč, 1993, roč. 76, s. 57–71, dostupné z WWW: <viz zde>
• Tešnar, Hynek. K pravopisným polemikám v 1. polovině 19. století. Naše řeč, 2000, roč. 83, s. 243–252, dostupné z WWW: <viz zde>