chtě ji v malženstvo pojieti. Ale svatá Dorota nechtě daruo bráti a řkúći sě křesťanskú a boží chotí býti. Uslyšav to Fabricius, káza ji metlami bíti a potom ji káza v oleji vařiti. Ana boží mocí v oleji sedieše beze všeho úrazu, jako by v lázně seděla. Uzřevše to pohané, mnozí sě ku bohu obrátichu. A král jim vece a řka: „Blázni, čso mníte, však vidíte, žeť umie čarovati.“ Inhed káza ji v žalář vsaditi a tam devět dní hladem ji mořiti. A tu ji svatí anjelé nebeskú mannú krmili. Potom ji káza z žaláře před sě vyvésti, ana krašší nežli kdy dřéve, až sě tomu všichni diviechu, že jest hladem neumřela a že tak krásna jest bez pokrmu tělesného. A tak ižádné protivenstvie nemohlo jie odvrátiti od krále nebeského.
Druhé kvietí jest fiolové, a to jest světlé, skroze něž sě znamenává jejie milost, kterúž jest měla k hospodinu, pro niž jest hospodin světlé veliké divy činil a velikú moc, neb jakož fiola od sebe velikú vóni dává, takéž svatá Dorota veliké divy činila. A jakož fiola obživuje jiné kořenie okolo sebe, takéž svatá Dorota mnoho pohanstva obrátila na vieru křesťanskú a obživila jich dušě v nebeském království. Jakož sě čte o nie, když Fabricius ji káza z žaláře vyvésti, vece jie: „Nebudeš li sě mým bohóm modliti, musíš viseti na pranéři.“ I ona vece: „Bohu sě klaniem a modlím, ale ne črtóm, nebo tvoji bohové všechni sú črtové.“ A klekši zdviže svoji oči k hospodinu, prosieci, aby jie ukázal svú moc, že jest buoh pravý a mocný. Stáše jeden slúp prostřed města a na nem modla pohanská, a hned množstvie anjelóv z nebe stúpi a tu modlu zetřechu, že jie kusa neosta. A črté lećiec u povětří volachu a řkúce: „Ó, svatá Doroto, čso nás mučíš a hanieš?“ A tu sě mnoho pohanstva na vieru křesťanskú obráti a dachu svú krev proliti pro krále nebeského. Tehdy král rozhněvav sě, káza ji pověsiti na pranéři i káza ji železnými klikami dráti a metlami bíti a kleščemi trhati a prsi jejie pochodněmi páliti, takže již jedva živa mohla býti. I káza ji v žalář vsaditi a nazajtřie káza ji před sě vyvésti a mně, by ji mohl již po své vóli mieti. A když ji předeň přivedechu, ižádné na nie poskvrny neuzřechu, ana krašší než dřéve bieše. Uzřev to král, podivi sě velmě a počě o nie lísati a řka: „Milá děvečko, rozkošná panno, ješče sě rozpomeň na svú krásu a obrať sě na mú vieru, nebos již dosti tresktána.“ A nemoha jie přemluviti, posla ji k jejiema dvěma sestrama, ku Křiščeně a ku Kalistěně, kteréž bojiece sě smrti biesta sě od boha odvrátile na pohanskú vieru, aby svatú Dorotu obrátile k němu s křesťanské viery. Tehdy svatá Dorota přišedši k sestrám, poče jima o bohu mluviti a duchem svatým zažéhati i obráti obě na vieru křesťanskú. Uslyšav to Fabricius, káza obě sestře jieti a chřebty k sobě svázati i káza obě upáliti. A tak jich duše obživi svatá Dorota v nebeském království.
Třetie jest kvietie róžené, a to jest črvené, skroze něž sě znamenává jejie svaté krveprolitie, nebo jakož róže jmá pět květóv, jímž osvěcuje všechno trnie a u prostředce kmen, na nemž sě drží to kvietie, takéž svatá Dorota čstných pět smyslóv měla, jimiž své tělo osvietila a s rozumem jě k službě krále nebeského přivedla. A to kvietie bylo jest trojé, točiž
