zví[74]číslo strany rukopisuřata pokoj měla, stovaryšila se myš s žábou, potom ji zvala k večeři, a všedše spolu do jednoho bohatého člověka špížerny, v kteréž nalezly chléb, fíky a med a sic ještě rozličné jiné dobré pokrmy. Tu řekla myš k žábě: Již jez a vybírej sobě, z kterýchž pokrmův chceš, a to z těch, kteříž se tobě nejlépe líbí. Když pak se již s radostí[gv]radostí] radoſti rozličnými pokrmy nasytily, řekla žába k myši: Již já také chci, aby ty mého pokrmu koštovala. Protož podiž se mnou, však jestliže k plynutí[gw]plynutí] pljnutí lenivá jsi, aby se tobě žádná škoda a nic zlého nestalo, chci já tvou nohu k své přivázati. A svázavše její a svou nohu v hromadu, do vody s ní vskočila a tak plynoucí[gx]plynoucí] pljnoucí myš za sebou táhla. Porozuměvši pak myš, že již umříti musí a od žáby z toho světa sjíti, těžce toho želela a naříkala, řkouci: Já lstí[gy]lstí] Lſti zahynu, nic vinna nejsouc, ale z těch myší, kteréž živy zůstanou, přijdouť, kteříž smrti mé pomstí. A v tom přiletěv luňák svrchu nad jezero a pochytiv tu myš i s žábou, obě je snědl. Téžť já ubohý, nevinný od vás z tohoto světa sveden budu a vy potom jinou spravedlností[gz]spravedlností] Sprawedlnoſti trestáni budete, nebť Babylon a země řecká mne pomstí, i smrti mé, kterouž vy mně činíte. A ačkoli z Delfu to slyšeli, však proto nechtěli ho [75]číslo strany rukopisupustiti, ale násilně z města ho vedli a jemu smrt učiniti chtěli.

Ale však ještě tu vyklouz jim a utekl do chrámu Apolinovu na oltář jeho. Proto mu nic nespomohlo, ani ten outěk, ani ten oltář, neb ti z Delfu vytáhli jej mocí z toho chrámu, s hurtem velikým s oltáře ho ssadili a k místu ho přivedli, když ho měli dolů strčiti. Když pak Ezop viděl, že ho tak ohavně vedou, řekl k nim: Vy neřádní měšťané z Delfu, ani boha ctíti chcete, ani jeho chrámu, do kteréhož jsem vám nejprvé utekl. Však oni nic na jeho slova nedbali, ale předce ho k místu popravnímu vedli. Vida pak Ezop smrt již sobě nastávati, řekl k nim: Vy zlobiví a ukrutní lidé, poněvadž vašeho předsevzetí změniti radou svou nemohu, ještě vás prosím, abyšte mou tuto báseň opravdu slyšeli a k srdci ji připustili: Dědinník jeden sstaral se v svobodném dvoře, takže nikda do žádného města nechodil. A žádaje, aby ještě mohl město ohledati, prosil přátel svých, aby jej do něho dovezli. Oni zapřáhli osly do vozu, a dvořáka toho na vůz vsadivše, takto k němu řekli: Mrskej jen a žeň ty vosly, teda oni sami tebe do města dovezou. A když se ten starý dvořák tak vezl, strhši se vítr, vše[76]číslo strany rukopisucken