[72]číslo strany rukopisubřeh vyvrženo bývá, poněvadž když daleko jest, zdá se veliké býti, a když se k němu přiblíží, na oko se vidí, že malé jest. Tak já, když jsem daleko od vašeho města byl, domníval sem se, že byšte vy nejrozumnější a nejmoudřejší byli, ale blíže k městu přijev, poznávám, že jste ze všech nejnespůsobnější a nejnetrfnější.

Slyšíce pak to muží z města Delfu, řekli sami mezi sebou vespolek: Tento v jiných městech mnoho lidu po sobě potáhl a svým pomlouvaním a osočováním mohl by naší slávy a cti umenšiti, aneb zhola nám všecku odjíti, leč my jíti, brániti budem. A tak vešli v radu, kterak by ho z světa svésti mohli jakožto neužitečného buřiče a kostelův vylamovatele. A nesmějíce ho zřejmě pro lid zahladiti, navedli služebníka Ezopova, když by jeho věcí svazoval a preč táhnouti se strojil, aby oni, vezmouce koflík zlatý v chrámě Apolinově, tejně jej zavázali do tlumoku jeho, že Ezop nic nevěděl o té lsti, kterouž oni složili byli o něm. A když do města Focidy přišel, pospíchali za nim z Delfu, honíce ho, a jali ho s velikým křikem a hlukem. A když se Ezop ptal, proč by ho jímali, oni křičeli: Nešlechetný zločinče, pročs chrám Apolinův[gu]Apolinův] Aollipinůw tak ha[73]číslo strany rukopisunebně vzebral? Když pak zjevně tomu Ezop přede všemi odpíral, i také svědomí těch, kteříž proti němu je vydávali, haněl. Ti, kteříž posláni byli, hned rozvazovali tlumok jeho a nalezli v něm ten zlatý koflík a každému jej ukazovali, jednomu po druhém pravíce a takovou pověst o něm rozhlašujíce. Potom Ezopa jakožto jiného kostelního zloděje a loupežníka s velikým křikem a hlukem do žaláře vedli. Ezop pak o vší té nevěře a lsti složené nic nevěda, prosil, aby ho pustili. Ale oni mnohém tíže ho vsadili a ukazovali. Vida to Ezop, že žádné cesty najíti nemůže, aby se mohl odtud vyprostiti, i také poznav, že rada všecka proti němu jest, těžce té křivdy a toho neštěstí želel. A již v žaláři sedícímu přišel jeden, s nimž prvé známost měl, jméno jeho bylo Demas. Ten vida ho zarmouceného, řekl k němu: Proč se tak velmi rmoutíš? Buď dobré mysli a měj dobrou naději, sám se těše.

Potom měšťané z Delfu v otevřeném soudu odsoudili Ezopa jakož jiného kostelního zloděje, a vyvedše ho z žaláře, na skálu velmi vysokou ho přivedli a dolů sstrčiti chtěli. Porozuměv již tomu Ezop, řekl k nim: Toho času, když nerozumná zví[74]číslo strany rukopisuřata