[457]číslo strany rukopisupřiekazno tomu, a ostane na té púšti pustě[nt]pustě] puſſtie od světa, ne v světu kochánie líbosti své ukládaje, ale v Boze. Jsú pak zákony na to usazeny, aby to svrchovánie, jakož zde muož býti svrchovaně, držáno bylo, aby daleci byli ti, ktož chtie slúžiti Bohu, světských marností a neprázdní, vše odvrhúc, což sluší k světu; ižádný nemaje ničehož, ješto by řekl, by jeho bylo, ani své vuole a drže čistotu věrně i jiná zákonie ustavenie. A jakž koli to svrchovánie nenie z dluhu přikázaného, ale jen radí to ve čtení Kristus, však ktož již vejde v který zákon, dlužen jest jej držeti. A boří li to kterými lestnými omluvami a úmysly neupřiemnými, jakož svatý Benedikt a jiní, ješto zákony svaté ustavili, čest a chválu mají u věčné odplatě, takéž bude trpěti ten těžkú pokutu súdu Božieho. Ale nechajíc těch, ješto najsvrchovanějie držie miesto, vizme my menie o sobě; neb řekl sem, že také máme sě táhnúti od světa a dáliti a na púšti ostati. Kterým činem to nás dotýká a k nám přísluší obecným, znamenajme.
Prvnieť jest, že máme sě táhnúti a lúčiti ode všeho, což Bóh nenie a ješto by nám nebylo pomocno Boha sě držeti a k službě jeho a jehož bychom nemohli držeti v pravdě podlé úlohu každý stavu svého. A to ve trojí záleží věci: V zboží tohoto světa, v tělu a v duši. Od tohoť sě ode všeho lúčie zákoníci, tak chudobu přijmúc, aby ižádný svého sám sobě ničehož nejměl, a tak nejdúc po těla žádosti, aby drželi pravú čistotu a vuoli duše své, aby i tu dali starostě svému. My pak, ješto nejsme toho stavu svrchovaného, muožem s sbožím vuokol jíti, ale tak, abychom nic nesprávného nedrželi, nic nesprávně nežádali, a také abychom ne sbožie, ale potřebu z něho a pomoc jím k službě Božie milovali. I die o tom svatý Řehoř: Chtěl bych řéci, ale nesmiem: Ostaňte všeho! Ale toť pravím: Nemuožete li ostati všeho, tak držte světské věci, aby vás svět nedržal jimi, ať mysl vaše nebude tak uvázána světskými věcmi, až by ne ona nad nimi, ale oni nad
