bychom hlédali, aby nás tělo, svět, ďábel v hřiech nevtáhli. Než krátce řku: Pilněť sě jest opatrně střieci toho, aby hřiech nezprznil, nezšeředil. Lépe by bylo sě nezprzniti, než i zprznění teprv hledati učištěnie. I v tomť jest opatrnu býti, aby šeredstva k šeredstvu nepřičíněl, hřiechuov k hřiechóm. Zléhoť jest na mále dosti a netolik dosti, ale přieliš. A pak opět v tom opatrnu býti, ktož sě již učistí byv v šeredství, aby sě opět nezšeredil, jako svině umytá bude v čisté vodě a opět sě uvalí v bláto kaliště svého. K druhému sem řekl, že napomíná Kristus řka: Vizte, abychom k tomu opatrni byli, neleželi v šeredství hřiecha, ale hledali učištěnie. Vizte, totiž vnitřní oči obraťte k sobě; co jste, poznajte, a jak jste! Neb když sě uzříte v šeredství, pykati budete zprzněnie svého a vezmete duch pokánný a skrúšenie. A to jest té moci, že ihned z toho bude hřiechóm odpuštěnie. Neb ktož právě srdečným okem opatří svój hřiech, jak jest vinen proti pravdě a proti té vrchní pravdě, ješto Bóh jest všemohúcí a ješto, jakož ničehož dobrého nenechá bez odplaty, tak ničehož zlého bez pokuty: bude pykati své vinny. A když bude pykati své viny právě a ostane toho, jehož pyče, že sě jest dopustil, a vezme v úmysl, aby to odkládal proti Bohu, co jest jej hněvalo, a učistil sě podlé pořádu kostelnieho. A ten duch pravého pokánie zetře a zkrúchá hřiech a ven vyvrže. Toť jest ten duch silný a veliký, ješto jest Eliáš vyvedl, an jda před Hospodinem, hory převracie a skály tře. O tom duchu die Izaiáš: Zmlátí hory a zetře, a pahrobky v prach obrátí, horami mieně veliké hřiechy a pahrobky menšie. Pak die potom: A ty budeš sě veseliti a v svatém Boze Israhelovu radosten budeš. Neb po žalosti hřiechuov, po skrúšenie bývá radost a útěcha z Božie veliké milosti, že hřiešným odpúštie hřiechy. A to tré ihned v jednom času spolu bývá; jakž sě počna člověk v hřieše, tak pyče a želé a ihned s tiem má odpuštěnie své vinně, ale ne ihned pokutě. Aneb neb srdečná bolestná žalost za viny má tu poškvrnu