apoštoluov, když jich jest každého zavolal zvláštie jakés ochotenstvie své přiezni, a že čtvrté pozval jich v úřad a v stav apoštolský ku práci, aby to činili, ješto by tiem věčné odplaty a zvláštní cti a chvály zaslúžili, když po každém puojdú skutci jeho.
I pravím, že to jest ze Čtenie zřejmo, že Syn Buoží u vláštní ochotenstvie jakés pozval svatých apoštoluov a že o některú věc s jedniem rozmlúval a druhému také v jiném ukazoval ochotenstvie. Takéž zvláštní přiezni a zvláštní ochotenstvie mimo jiné ukazuje Hospodin, ktož k jeho povolání pustí od světa, jej pozná a jeho se drží učenie spasitedlného; a však jednomu v onom a druhému v onom tu svú ochotnost a přieznivost ukazuje. Protož sluší to nám znamenati, čím se mezi Bohem a námi drží ta přiezen a rozmáhá. V tomť nechybám, že to najprv Božím darem; ale z daru toho jsú také k tomu příčiny zvláštní. I muožem je mnohým věcem od zřejmých k nezřejmým vzieti podobenstvie a též i tuto. A tak vidíme, že přiezen v lidech troji má pomoc, že se drží a nepotuchne: najprvé když přietelé navštěvují sě a nevyjdú sobě z obyčeje; druhé když zjevují mezi sebú jeden druhému svá tajemstvie; a třetie jest, když se u vieře sobě zachovávají. V té zvláštní přiezni mezi Bohem a zbožným člověkem takéť jest potřebie tohoto trého.
Řekl sem najprvé, že jakž přietel přietele nevypustí z obyčeje, ale on jej a on jej svým časem navštěvuje, drží se přiezen; a přátelóm spolu neobyčej mdlú přiezen učiní, až i zhyne. Tak pak Hospodin svými dary, svým ochotenstvím nahlédá člověka jako přída. Dá někdy větší moc a sílu k dobrému, někdy velím jasnější rozum a někdy větší milost a rozchutnánie v náboženství. Pak učiní Buoh, jako by odšel, že odejme ty své dary. Ale k dobrému člověčiemu činí to Buoh, aby se poznal, že nemá
