ať by jiní na tě rychle zřiece,

vinuli se k tobě vždy spoře,

[320] vidúc tě tak ve cti a v pokoře,

viec tě buoh ke cti zvelebí.

Milostivě s tvú milú čeledí,

přebývaj s nimi míle a s věrú,

netrať jich jistě svú nesměrú,

[325] buď rád, vesel mezi nimi,

oni s tebú a ty také s nimi.

Buď podlé jasného hněvu,

pusť ten hněv na stranu levú,

k tomu bez daremného sváru,

[330] odoláš mnohému tomu sváru

čistú, šlechetnú svú ochotností,

ne tak lstivú tvú dobrotivostí.

By stál milú řečí po nich,

k tomu jinak nemyslil o nich,

[335] takměř by je sám zahubil,

těžce by sobě tiem poslúžil.

Ale beze lsti buď k svému věrnému,

ochoten k služebníku věrnému,

s kýmž máš co činiti na světě,

[340] v které lásce nebo dobrotě,

drž se vždy obyčejóv ctných.

Přirozených přátel svých

chovaj, netrať jich svú vinú.

Tiť lidé najvíce hynú

[345] na cti, na sboží, také na slově,

ktož sobě pak přiezni vnově

zří, ztratie své ctné přátely,

protož bude přézni cely

hledati v chaternéj měně.

[350] Tiť jsú lidé v laciné ceně,

ke cti jsú lechčejší těch plev,

dobřeť přisáhnú na lidskú krev.

Protož, prosím tebe, buď s přátely míle,

chudé přátely vždy k sobě chýle,

[355] protož bohaté k tomu maje,

dojdeš zde cti i tam ráje.

Budeš li dvořením dávný

u kterého dvoru, vždy ústavný,

tehdy toť chci řéci tobě,

[360] neznámé ctné hosty k sobě,

viň rád, milostivě, z ticha,

nechajť jimi jiný pýchá.

Ty vždy neměj této hrdosti,

by jim dal v jich neznámosti,

[365] co jim dopustil zlého činiti,

muožeš cti jich rád slúžiti.

Pakli již co umyslíš sobě,

žeť toto mílo bude tobě

k světu po rytieřství jeti,

[370] nepúštějž, synu, toho již z paměti,

když by se ctně zase vrátil,

aby se vždy hrdostí otvrátil

od svých chudých přátel proto.

Neboť k unomu slušie toto,

[375] by k sobě jě vždy vinul,

s nimi z téj práce odpočinul

podlé ctné kratochvíle.

Pakli běžných jich násilé,

dálo komu z vyššie moci,

[380] protož ty moha jemu spomoci

jeho pravdy, tehdáž nespomohl,

jakž by kolivěk přivésti mohl