Kas[32r]číslo strany rukopisutariášovu, těch mudrcóv. Ale jeden den, když jdieše Alexander mimo miesto, kdežto stáše ten kuoň divuoký a mezi železnými mřéžemi uvázán a před ním nohy a ruce člověčie ležie, divil se jest velmi. A inhed vskytl jest ruku svú skrze mřieži. Ale kóň, ztáh šíji svú, poče rukú jeho lízati a položi se před ním, složiv své nohy a pozdvih hlavy, poče silně hleděti na Alexandra. Srozuměv Alexander vuoli jeho, otevřev mřieži, šel jest k němu a poče po jeho hřbetu hladiti pravú rukú a inhed poče jemu kóň krotek býti a jakožto pes před pánem svým též kóň před Alexandrem poče krotek býti. Potom Alexander vsed naň i vyjede na něm ven. A když to uzře král Filip, vece k němu: Synu Alexandře, všecky odpovědi bohóv dokonány jsú na tobě, že po mé smrti všecka královstvie panováním tvým budú zpravována. Vece jemu Alexander: Otče, móž li to býti, ať sedu na voze mistrovském. Odpověděl král Filip: Vděčně to učiním. Vezmi sobě sto koní a sedmdesát šilinkóv zlatých a jeď u mocném rytieřství, jsa obklíčen. I sta se a vyjev Alexander s Efezem, mudrcem, přételem svým, a se dvanácti učedlníky a s služebníky svými, kteréž on bieše zvuolil. A vza s sebú rúcho a klénoty drahé, zlaté i přikáza svým rytieřóm, aby o koních svých pilnú péči měli. A když přijede Alexander do polopenské země, potka jeho Mikuláš, král té země, s vojskem, aby s ním bojoval. A přiblíživ se vece jemu: Kto jsi ty, pověz mi. Odpovědě Alexander: Já sem Alexander, syn krále Filipa Macedonského. Vece král Mikuláš: Koho ty mieníš? Vece jemu Alexander: Ty jsi král aridonský, avšak srdce tvé nepozdvihuj se v zpupnost, žeť sem královskú čest dal, neboť mají vysoké věci obyčej padati do hlubokosti a úzké a malé věci až do nebe