Najmilejší! Tento muž móž řečen býti každý křesťan, jenž má jeti, to jest prospievati v dobrém den ode dne, hledaje spasení své duši. Kóň jest tělo, jenž nese každého člověka k cíli, to jest na smrt. Ale kříž, jenž stojí na rozhraní prostřed cesty, jest svědomí každého člověka, jenž jest na čtvero rozděleno neb roztaženo jako kříž. Jedna strana táhne k dobrému, druhá[cs]druhá] druh strana, aby se varoval zlého, kdež si, a pojedeš li tú cestú, tobě se dobře stane, ale koni tvému zle, dobře činíš a múdře. A cesta, jížto máme jíti, jest svaté pokánie. Hospoda, to jest nebeské království, v němž se tobě dobře stane, ale tvój kóň, to jest tvé tělo, musí zde trpěti mnoho nedostatkóv[ct]nedostatkóv] nedoſtakow i protivenství v svatém[cu]svatém] ſatem pokání. Protož ktož tú cestú jede, dobře a múdře jede. Druhá cesta jest, v nížto kuoň dosti bude mieti, ale sám ve psí lehne. Cesta ta jest všech žráčóv i smilníkóv, jenž v rozkoši tělesné[cv]tělesné] tieleſene ustavičně leží, jichžto břicho jest Buoh, podlé řeči svatého Pavla. V tej hospodě duši ustláno bude, neb musí naposledy s oním bohatcem žráčem na věčné zatracení.[50]zjevně chybný zápis věty Třetí cesta jest: oba dosti podobně budeta ctěna, ta cesta jest všech hříšníkóv, jako jdú bohatci tohoto světa, jenž zde [69v]číslo strany rukopisumají dobré bydlo, a v tom ďábel je raní smrtedlným hříchem. Neb býti jest člověku, ješto by zboží lakomě nedržal a neb nedobýval. Čtvrtá cesta jest, ktož jí puojde, on i kóň, budeta oba dobře mieti, ale v hospodě musí kuoň ostaviti. Cesta tato jest svrchovaných v duchovním stavu, jenž pro jméno boží všecko opustili, i své tělesenství i tělesné žádosti, majíc pokrm tělesný a oděv, na tom dosti majíce, a v tom ještě velikú skrovnost mají podlé ctění: zde i na onom světě vzeli a věčný život měli, to jest v nebeském království. {Jakožto všickni svatí volen, jímžto Kristus zaslíbil za tento život království věčný etc.[51]}marginální přípisek soudobou rukou; * přípisek druhého černého korektora
O jednom rytíři
Symachus když v Římě kralováše, bíše za toho času některaký rytíř jménem Lenucius, jenž mějíše ženu svú, kterážto k zemi císařově přísedieše, jížto císař velmi žádáše. Mnoho mysle, kterak by jí došel, zavolav předce toho jistého rytíře, řekl jemu: „Jeď a dobuď mi koně černého, psa čarného a sokola čarného a trúby čarné, tak abych to všecko do toho dne měl. A nedobudeš li toho všeho v osmi dnech, bez své ženy budeš.“ Uslyšev to rytíř, zamútil se velmě, neb ovšem nerozuměl tomu, kde by těch věcí a takových mohl tak v náhle dobyti. Přišed
