sú v libosti světa pohřieženi, jimž sě nechce umřieti, jimž sě viece líbí smilstvie než duše zdravie, jimž viece sě líbí zbožie než čisté svědomie, jenž sě viece táhnú k obrokóm než do nebes k prorokóm? Zemští jsú, zemské věci čenichají. Svině jsú, lajna přemietají, hlavy povzdvihnúti k nebeským věcem nemohú. „Ó, by smyslili a rozuměli a na najposlednějšie věci patřili!“
By smyslili, odkud jsú přišli. By rozuměli, kde jsú, a by patřili, kam to jdú. A kterú cěstú. Že těch věcí nepatřie! Protož pýcha jich pozdvihuje nad jiné, hněv jich popúzie na jiné, trápí závist, pálí smilstvie, vieže lakomstvie, nestateční lenost, lakota hovadí a zlost všeliká klátí. Proč jako blázni jsúc učiněni, jsú v zlosti zatvrzení, boha netbají, bližních nemilují, sobě najviece škodie a diáblu najviece slúžie, zavrhli sú řeč boží, rady sú jeho nepřijeli. Protož die bóh, že jsú lid bez rady a bez opatrnosti. „Ó, by smyslili, a rozuměli a na najposlednějšie věci patřili!“
Ó, by smyslili, rozuměli a patřili, že diábel chytrý o Krista sě pokusil, aby v hřiech uvedl, a svatého Martina na smrti, aby, ho sveda, duši v zatracenie uvedl. {Kritus volá}marginální přípisek soudobou rukou Ó, by patřili, proč volá syn boží hlasem velikým na kříži: „Otče, v ruce tvoji porúčiem duši svú.“ Na darmo ten křičí, jehož sě dušě diábla nebojí, jenž jest peklo pobojovala a své vyvedla. Ale volá, dávaje nám naučenie, že těžké bude duši naší vystúpenie, abychom sobě nedoufali, kterak kolivěk bychom byli dobří, ale abychom smyslili a rozuměli, proč syn boží volá na kříži řka: „Otče, v ruce tvé – to jest v moc tvú – porúčiem duch mój.“ Ó, bychom na poslední svú hodinu patřili! Nebál sě Kristus duše ztratiti a volal, ukázal, že ktož jako milý syn otci bohu duše mra neporučí, že, maje hřiech smrtedlný, z moci božie vypadne. Bál sě toho prorok. Protož modlí sě řka: „Uslyš modlitbu mú, když prosím, od bázni nepřietele vysvoboď duši mú.“ Á, prosí zbavenie bázni, nepřietele hrozného. Ó, by lidé blázniví smyslili a rozuměli, kterak hrózu a bázen má každá dušě zlá od diábla velikú, kterak má tesknost přětěžkú, jistě by ne tak všetečně hřěšili, zde by sě boha jako synové báli, hřiechóm by sě statečně bránili, rady by otce svého poslúchali, jenž die: „Ó, by smyslili a rozuměli a na najposlednějšie věci patřili!“
Ale že na poslednie věci nepatřie, protož sě jiným posmievají a radu boží zamietají. Ale zda jim to tak pomine? Jistě nic. Neb die pán bóh takým: „Já vašemu zhynutí budu sě smieti a budu sě posmievati, když vám to, čehož
