jich v pohřebu jich. Než šedše do jich města Arimatie, tu sú jě nalezli na modlitbách, klečiec na kolenú. A pocelovavše jich se vší poctivostí, a s bázní boží provodili sú je do Jeruzaléma do školy židovské. Potom Annáš a Kaifáš zavřevše dveře, přinesechu knihy Mojžiešovy zákon boží i položichu na ruce jich, zaklínajíce jě skrze boha Adonaj a boha Abrahámova, Izákova i Jakubova, skrzě boha israhelského, skrzě zákon a proroky, řkúc jim: „Povězte nám, kterak ste z mrtvých vstali a které sú to divné věci, které se staly našich časóv, ježto sú sě nikdy nestaly! Neb již uschly sú všecky kosti naše a třásla sě jest země pod nohama našima. Vyschli sme svými hřiechy, abychom prolili krev spravedlivú a svatú.“
Kapitola patnádctá, kterak dva z mrtvých vzkřiešená divně sta o něm vyznala pána Krista vzkřiešenie a svatých u předpeklí utěšenie o pánu Jezukristu.
Tehdy to zaklínanie slyšiece Karinus a Leucius, třesúce sě tělem a zamúceni súc srdcem a spolu patřéce v nebe, učinichu znamenie kříže prsty na své jazyky; ihned mluvili sú, řkúce a rukama ponukše: „Dajte nám po jednom dielu lístku, pero a črnidlo a budeme psáti, co sme viděli a slyšeli!“ A to sú proto učinili, že jim Duch svatý nedal s nimi mluviti.
Tehdy davše jim listy, rozlúčichu jě rózno jednoho ot druhého. Tehdy oni šedše a znamenavše sě na čele svatým znamením Ježíšova kříže, počechu psáti každý zvláště, takto řkúce: „Jezukriste, pane bože, mrtvých vzkřiešenie i živote, přepusť nám mluviti tajné věci skrzě smrt nebeského kříže tvého, jenž sme zjevně zaklínáni, neb si ty přikázal sluhám tvým ižádnému nepraviti tvé božské velebnosti, kteréž si učinil v peklech, vyložiti.“
A když to všecko píšíc na lístek dokonachu, vstachu. Karinus, což napsa, to da Annášovi. Též i Leucius své písmo da Kaifášovi. A pozdravivše všech, kteříž biechu v radě, proměništa sě v přielišnú světlost a potom jich viec neuzřechu. A písmo jich to by nalezeno rovně, nic viece ani méně jedno druhého.
Tehdy Annáš a Kaifáš otevřevše listy, i počechu tajně čísti. Ale lid vešken nechut z toho maje, tak provoláno by ote všech, aby to písmo zjevně čteno bylo. „A když sě to stane, tehdy my ty listy v pokladech zachovány mieti budem. Nebo snad ta svatost božie od nedóstojných zakryta i proměněna
