krá[31r]číslo strany rukopisulovstvie našeho českého českými slovy od písařóv zemských pod pokutú zbavení toho písařstvie a cti a viery odsúzenie, když by to zameškali svým netbáním neb kterým úkladem, že by nebylo tak úplně a s rozumem čteno, jakož slušie.
Ustavení, které dědiny móž král utratiti obmysl
Ustavení o prošení listóv od krále
Žádost našeho ustavení tomu chce, aby všecka závist a zlost potuchla, aby naši věrní byli na zboží i na životech bezpečni a zámutkóv neměli. Tiemto ustavením zapoviedámy, aby žádný člověk, kteréhož koli byl by stavu duostojenstvie, buď pán šlechtic, buď prelát neb duchovní člověk, nikdy neprosil u krále žádných listóv na zboží neb na právo, kteréž slušejí pod královu komoru, aniž žádných obrokuov duchovních, doniž by smrtí umrlého člověka na královu milost svobodně nepřišly, neb jest nepočestné i příliš ohyzdné nadějí pánem se učiniti svého bližnieho za jeho živosti {-ta[1]}meziřádkový přípisek mladší rukou; * nadepsáno nad sti. Pakli by byl kto tak chytrý, že by tajně který list uprosil, buď na světské dědiny neb na duchovnie obroky, kterýchž má král podávati, zapoviedáme i přikazujem, aby ti listové byli potupeni a žádné moci neměli.
Ustavení o rozdělení země královstvie českého
Jakož svědčí pravda svatého čtení, že každé královstvie v sobě rozdělené opuštěno bude neb pusto ostává, i také náš smysl přirozený nás učí, že každá ctnost i dóstojenstvie a v jednotě jest mocnější nežli v rozdiele. I což by to bylo platno nám takú snažnost k království českému nésti, ješto jest dosti bylo churavé, by pán buoh vzdvižením našeho ciesařství byl se nad lidem toho královstvie nesmiloval.
A protož naučením božím mocně zapoviedáme všem kniežatóm, pánóm, šlechticóm, manóm, vladykám, měšťanóm i vší obci našeho českého královstvie, aby žádný pro žádnú věc nikda sobě svobody na žádné dědiny, hrady nebo tvrze sobě neprosil na králi ani směl prositi a zvláště na dědiny, hrady nebo města, kteráž sú
