dělajě s bratří i upřě svoji oči snažně v nebesa i počě vzdychati a žalostiti. A po chvíli po tom vidění počě sě velikú bolestí třiesti svatý Antoní. A inhed poklek na kolencí, počě sě snažně modliti, aby milostivý buoh budúcí vinu ráčil odpustiti a proměniti a odvrátiti. I počěchu všichni na modlitvách plakati. I objide jě strach velmi veliký. I počěchu prositi, aby jim vypravil to hrozné a hřiešné viděnie.
Tu on počě lkáti a nemoha i slova řéci, ano mu sě i jazyk třěse. A když chtieše promluviti, ano jemu srdce usědá, nemoha sě ukojiti, ledva že to jediné vecě: Lépe by bylo, synáčkové, náhlú smrtí sníti. To řek i nemože viece mluviti ani praviti, ano jej slzy polévají. Avšak potom sebrav duši i vecě: Vé, kak veliký hřiech vznikne na světě a neslýchaně veliký vicher a přěhrozný přěvrátí a oboří vieru křěsťanskú! A lidé dobytku rovni budú, že svatost boží roztrhají. I opět vecě: Boží oltář obstúpen množstvím mezkuov. A ten oltář nohami roztlačichu, protoť sem plakal. Tu jest hlas boží řekl: Bude potupen oltář muoj. Aniž co pomeška, viděnie sě zrači. Po dvú letú vzdviže sě Arrianovo kacieřstvo i poplenichu kostel boží a tu poškvrnichu všě posvátné věci. Tehdy hřiešnýma rukama kacieři z kalichuov sě píti jěchu s ženkami. Tehdy pohané pojidechu s palmami do svých modl na čest diáblu pekelnému, jako svítězivše nad křěsťany, i pudiechu křěsťany do kostela, aby měli všecko arriánský lid, to jest ty kacieřě. Pohřiechu, až sě mysl liknuje obnoviti, co sě jest dálo. Dievkám a cným ženám
