[62v]číslo strany rukopisujejí jest byl. A po smrti muže mohla jest o něm zpósobiti, jakž chtějieše.
Kdy žena má přijieti věno, ale ne diel dědičný
Muž jeden maje zbožie a dědice, vdovu děti nemající pojal za ženu, dědinu ve 20 kopách šacovanú jie slíbil jménem věna. A když jest on umřel bez kšaftu, žena žádala jest třetinu zbožie odumřeného. Ale pastorci její tieží, poněvadž otec jich z macechy jich děti nezplodil, nemá li na věně toliko dosti mieti.
Opět otázka druhá jest, věno mužovo má li býti větčie nežli ženino, čili zase zpět. Na prvnie bylo odpověděno, že řeč pastorkóv rozumná jest a spravedlivá, protož na věně jie slíbeném, jenž skrze rozenie synóv nepohaslo jest, má dosti mieti. K druhému odpověd: řečeno jest bylo, že slíbenie věna bylo jest dobrovolné, vedlé vuole slibujícieho možné ujieti neb přivětšiti. {třetina ženě statku}marginální přípisek mladší rukou Avšak zvykl jest muž častokrát třetinu viec ženě věnovati, nežli zase zpět. A vedlé té navyklosti neb obyčeje jako obecnie držaného, když věno jednoho z manželuov jmenovitě jest vysloveno, má věno druhého býti uskrovněno, jest li pochybné.
Kteréž věno žena muož obdržeti
Příhoda klade se takto: některaká děvečka muže pojala řádného, jenž jie dvě kopě gr. věnoval, k jichžto zaplacení jiná dva spoluměštěníny naše slíbila sta, kteréžto řečená děvečka z toho před súdem nařkla, zavázavši se k duovodu i rukojemstvie i slibu svědky věrohodnými, jenž smluvní lidé slovú. Ale strana odporná rukojemstvie popierajíc, zavázala se k duovodu pření svého, že svědky svatební lidé neb smluvnie okázati chce, že by oni děvečce nic neslíbili, aniž sú jie co rukojemstvím slibovali, s tiem žádajíc, aby k jich straně bylo usúzeno, zda li věcí svých neb zboží svých svědky neměla lépe brániti, nežli by jie mělo od někoho odsúzeno býti.
Na kteréžto věci má býti odpověděno takto: že svědkové
