[167v]číslo strany rukopisuby pak přísahú řečené vyznánie zjevné usiloval by nebyti sstálé, a to ač súpeř toho žádá, a v přech, v kterých bratr bratru svědčiti nemuož.
Mohú li přísežní svědčiti listem krom svého práva o zlé pověsti
Přísežní z A přišedše do B žádali sú zjímati dva, kteříž tudiež puol druhého léta v B biechu, bydléce, osadivše se a počestně biechu se zachovali, praviece, že by je listy z A chtěli přemoci, že sú byli v přiezni a tovaryšě zločincóv těch, kteříž městečko A mnohokrát sú vypálili a i dodnes pálé, ale oni odpierajíce žádali sú sobě nálezu, zdali věrohodným svědomím tolika ctných mužóv, jakož právo potřebuje, neměli by, a mohli radše života a své dobré pověsti brániti, nežli zlopověstní zuostati, jakýmižkoli listy. Na to konečně jest odpověděno, že najviec sedmi svědky hodnými řečená dva mohú čest a pověst svú obdržeti proti odporu jakýchžkoli listuov, a poněvadž chvalitebnější jest dobrá pověst nežli zlá, radše dopuštěn bývá každý k obraně své dobré pověsti, nežli by měl doveden býti zlopověstný.
O svědectví přísežných o tom, což sami vidie neb slyšie od svých spolupřísežných
Přísežní, kteříž sú osobně při některých smlúvách nebyli, ještě o těch věcech, o nichž sú od svých spolupřísežných, před nimižto pře byly sú přemietány, nebo o slibiech učiněných před nimi, slyšali, mohú svědectvie vydati.
Ktož jest podvakrát obžalován z krádeže, nemuož svědčiti, by se pak vyvedl
Podvakrát z krádeže obžalovaný, by pak krádež u něho nebyl nalezen, a by se pak i očistil, avšak vždy potom od svědectvie bývá odvržen jako zlopověstný.
O nejistém svědomí přísežných
Žalobník chtě přemoci obžalovaného z dluhuov vedl jest přísežného k svědectvie, jenž jest takto seznal: pamatuji dobře, že obžalovaný vyznal přede mnú, že by dlužen byl žalobníku penieze, ale mnoho li peněz, že sem zapomanul, nemohu jistě věděti. To slyše obžalovaný, odpověděl: znám se, že sem jemu dlužen puol kopy, a otázku činím, zda li to zaplatě vedlé vyznánie přísežného,
