zarmúceni, stáchu repcíce. I počechu sě sami hadrovati vespolek mezi sebú. Neb někteří jako tomu svoliti chtiechu, praviece, že lépe nynie něco vzieti než věčně nic nemieti, ale jiní trháchu se na ně a lajíce jim, zapoviedáchu jim mluviti a praviece, že lépe bylo by, by to mohlo býti tak umřieti než tak učiniti, jakž jsú nalezli tito súdce. I vece Solfernus: „Nuže, přietelé milí, sami k sobě tuto řkúce, aleť sobě vysúdichom, toť nám dachu ubrmané. Aleť jest pravá pravda, že vrána vráně oka nevykline, též jeden zlosyn druhému. Neb nenie rozeznánie, voda li úkropa jest židše, čili úkrop vody. A jáť sem to, pomníte li, před kniežetem naším pravil, abychom nechali soudóv v nebi a zvlášť na jeho služebníky nepřicházeli, a kniežeti Luciperovi zdálo se dobře učiniti. Jižť jest teď sebú i námi dokonal. Bychom jedne se ctí zasě z nebes i s svými mohli, dobřeť by bylo. Protož přietelé, již musíme tuto výpověd přijieti, ale nikoli jie nedržeti. Neb viete to, že jsme na zemi, jsúc s nebes sehnáni, i měli bychom požívati soudóv a práva zemského, ale oni nalezli sú, jakž jim líbilo se vedlé práva a dvoru nebeského. I když budem súzeni na zemi mezi zemany a spolupřebyvateli našimi, v jistotě všie obdržíme. Protož hyn jest Michal list té výpovědi vzal s jich pečetmi, i musíme my také druhý vzieti, nebť by hanba byla pohaněti také súdce počestné. Ale věru námť jsú vždy našli nepočestně. A ukážem tu výpověd dále našim pánóm a zemanóm, a co se jim pak v tom bude zdáti najpodobnějšieho, tak učiníme.“ I zatvrdi mnohem viece jiné ďábly svú řečí v zúfalství a v hrdosti pýchy tento Solfernus, ale Tartareus doktor vystúpiv i jide k stoliciem súdcí i vece jim: „Milí páni, jakož jste Michalovi dali pamět výpovědi své této, račte nám túž pamět pod vašimi pečetmi dáti.“ Tehdy súdce, ačkoli tomu dobře rozumiechu, že se trápie hněvem přielišným, však proto kázali sú Rafaelovi kancléři, aby jim takový list dal, jakožto i Michalovi, archanjelovi božiemu, jenž ovšem to učinil jest. A když vze Tartareus ďábel list té výpovědi i schova jej pilně do