[68r]číslo strany rukopisujie v žaláři střežiechu, velikú světlost uzřely, velmi se užasly, otevřena žaláře nechavše, pryč běžely. A někteří dobří lidé počechu jie pryč veleti odtad jíti. Jimžto svatá Háta vece: Bóh toho nedaj, bych svú korunu ztratila a své stráži v zamúcení ostavila. Potom když Kvincianus po čtyřech dnech opět, hroze jie, poče ji ku pohanským modlám nutiti, svatá Háta k němu vece: Slova tvá bláznivá sú a nepravá. Ó, přehubený, oč si se pokusil, vele mi se tvé kamenné modle modliti a mého Jezukrista, jenžto mě, jakžto vidíš, uzdravil, opustiti a ostati! K niežto Kvincianus vece: To já večas uzřím, pomóž liť Ježíš Kristus. V tu dobu Kvincianus kázal hrncové skořipiny na horúcie uhlé metati a svatú Hátu obnažiec, na nich váleti. A když to učinichu, potřásla se země, tak že veliká strana města se obořila a dvě rádci Kvincianově tu sešle. A zatiem vešken lid poče volati a řka: To se nám vše děje pro této dievky nevinné krev prolévanie. Proněžto Kvincianus toho země třesenie se užasl a také se obce ubav, kázal ji do žaláře spěšně vésti. V kterémžto žaláři poklekši, modlitbu bohu učinila a takto řkúc: Mój milý Jezukriste, jenžtos mě stvořil a od mého dětinstva ostřiehal, mé tělo od poškvrny uchoval a mně nad těmito hroznými mukami své slavné posilněnie si dal, rač přijieti dnešní den duši mú v tvé svaté královstvie. A netáhla svatá Háta té modlitby dokonati, až inhed duši pustila a bohu se dostala. To se dálo po božiem narození dvě stě šestdesáté čtvrté léto za Decie ciesaře.
A když křesťané jejie svaté tělo pochopivše, poctivě, jakžto slušalo, pochovali,
