ne[163v]číslo strany rukopisumoha na to hlédati, ano potoci krve s jejie svatého života chrčie.
Diví se tomu smysl člověčí, kterým činem, kterú silú mohli světí tak trpké muky trpěti. K tomu odpoviedá svatý Augustin a řka: Jakež tělesná milost k světu a viera k hospodinu za nic sobě života neváží, takež mnohem výše mysl člověčie duchem svatým zažéná, čímž viece trpí, tiem viece u vnitřniem v svém duchu se kochá. Opět Olibrius kázal ji v žalář vsaditi. Tu se jie nebeská světlost zjevila, kteráž vešken žalář osvietila. Tu, jakž kolivěk u veliké bolesti k zemi na kolencí ničieci, poče boha prositi, aby jie ráčil ukázati toho diábla nepřietele, jenžto proti nie bojováše. Tehda se jie ukáza san přehrozná, rozčeši usta, chtieše svatú dievku pozřieti. V ta se doba svatá dievka svatým křížem požehna, i netáže jie pozřieti, až mocí svatého kříže ta san se rozpuči a dievka svatá beze všeho úraza osta. Po malé hodině opět se jie diábel v člověčie tváři zjevil. To svatá dievka uzřevši, odda se na modlitbu, tu se bohu pomodlivši i vstala. Tehda diábel k nie přistúpiv, vece: Nechaj mne již s pokojem, jižtě dosti, přestaň, nepřekážej mi. Svatá dievka ujemši jej a jím pod se udeřivši, pravú nohú na hlavu mu vstúpivši, vece: Aj toť, diáble pyšný, ničíš pod nohú mladé dievky. Tehda diábel zvola, takto řka: Ó, svatá Markéto, přemožen sem tebú. By mě byl silný muž přemohl, méně bych tbal, ale od mladičké panenky potlačenie trpím. A najviece mi jest toho žel, že tvého otce sem i máteř po své vóli měl, kteřížto sú boha neznavše, co mně libo bylo, činili. V tu dobu svatá děvice diábla otáza a řkúc: Co vás k tomu nutí, že tak ustavičně křesťanóv pokúšiete? Diábel
