bohem přihotovaná odplata jemu měla dána býti. Nemoc naň trudná udeřila, v niežto, jakž moha, k svému přieteli Romarikovi přišed, jemu i s jinými pověděl a řka: Vězte to, žeť se již mého života časové dokonávají, aj, přemilí moji synové, to mi se již ta hodina blíží, v niežto vše to, což sem kdy pomyslil a co sem kdy učinil, všecko bude položeno na váhu. Proněžto vás skrze svatú přiezen vaši, jížto ste kdy ke mně měli, prosím, abyšte prosili milého Jezukrista, by mú milosrdně duši súdil. Nebo když jest to tak, že dietě jednoho dne vstáři nenie svrchovaně čisto před hospodinem, mnohem viece my, jenžto čím smy déle na světě byli, tiem smy se u viece hřiechóv uvalili, ale jediná naděje k bohu, jížto každý sbožný má, ta činí účastna milosti božie. A protož, dietky mé milé, tělo mého spasitele mně dajte, aby, což sem kda zameškal pro mé křehké tělesenstvie, ráčil mi odpustiti hospodin pro své svaté milosrdenstvie. Tu svaté božie tělo přijem, od svých bratřie odpuštěnie vzem, jim své požehnánie ostaviv. V kterúžto dobu okolo něho svatý próvod pějiechu, duši pustil. Kterúžto svatú duši andělé slavně do svých kóróv přijeli, tu kdež vidí boha v jeho svatém veleslavenství věky věkóm. Amen.
Mohl by se někto podiviti a řka: Proč se jest tak Arnulfus, svatý otec sa, vztrašoval, že se tak snažně svých bratřie modlitbě poručil, a sa svatý člověk? K tomu jest odpověd tato, že jakž kolivěk své dobroty jistost na sobě člověk zná, však proto, dokad v smrtedlném tělesenství bydlí, nikda bezpečen nenie. Proněžto se vždy svědomie bojí, neb toho člověčí paměti obezřieti nemóže. Jest li v čem bohu člověk vinen, protož
