děťátko, zpívá, nechce li se upokojiti neb usnouti ale, vokřiknutím aneb metlou naposledy kojí je. Tak Pán Bůh náš, jenž jest zplodil nás na svatém kříži s velikou krvotočnou buolestí, chtě před námi, hříchy ho rmoutícími, odpočinouti, pokojí nás řka: Nebudete li obracováni, totiž kolébáni, způsobeni jako maličtí, neupokojíte se. Tak hle Pán Kristus církev svú obecnú rozličného lidu po světě přirovnal dítěti celému, se všemi oudy i s hlavou.

Ó, tedy vědouce, že sme dítě maličké a mdlé, sami bez pomoci buoží jako dítě bez mateře ani vstáti, ani lehnúti, ani jíti nemohouce, ani píti, ani se odíti, ani se upokojiti, vězmež, že svět tento jest neustavičný, kolébka, v němž nás Pán Buoh kolébe divně a obrací, že kam se obrátíme, vždy jiného oumyslu a chtíče sme a vdy kolébání, totiž neustavičnosti žádáme, jížto kratochvíl říkáme, tak že bychom vždy rádi, aby zlý den a nevolný, tesklivý, v němž sme, brzy se potočil a zkolébal a jinej, lepší aby nám nastal. A tak vždycky lepšího se nadějíc, v plenky nás obaluje, dávaje nám oděv potřebný a zbuoží potřebné. Ale že je ouzká kolébka, ostré slámy plná, málo šatné měkkosti v ní. A v tom dítě bývá tkanicí sezděno, aby vůle nemělo ničímž hnouti, ani hlavou volně. To vše ouzkost církve Kristovy znamenává, že ji Pán tak v skrovných příbytcích a oděvích chce sevřenu míti, u veliké ouzkosti chudoby, u velké neustavičnosti, aby byli kolébáni a honěni z města do města, dům od domu s pláčem modlitebným jako kolébané dítě plačtivé. A opět prsy krmí a přikojí nás mezi tím soužením, prsy, řku, ourodných let a hojných. Když je dává, od cizověrných metlou přimrskává, když mor, neduhy, nemoci na lidi dopouští; okříká nás, když kroupy, nepokoj, hromobití, války dopouští. A těmi všemi věcmi jako mátě dítě ukojiti a uspiti nás chce, nemůž li kolébaním, ale prsy, nemůž li tím obojím, ale metlou a okřiknutím ohromí, aby mlčelo a potom usnulo.

A protož Pán Buoh, milosrdnější nad najpochlebnější matku, též svatú církev jako dítě ukojiti pracuje, jinejm a jinejm z těchto kojidl koštuje, všecko činí, aby se zde upokojili, v této kolébce světa. Najprvní upokojení milování buožího a bližních, jenž jest zákona vyplnění. Nadto většího pokoje býti nemůž, poněvadž kto se milují, na se se nehněvají, neválejí, nezávidí, necizoloží, nezpínají se jedni na druhé ani se oklamávají a drou a loupí, jako oni svrchu psaní v omylném pokoji činí, ale se spolu vespolek ochraňují,