věčného zatracení. Zachovajž tě tedy té udice Pán Buoh pro své veliké milosrdenství. Díš li pak popudíc se: A kej jest mě čert obelhal? K tomu řku, že já hádám, béřeš li tu udici, čili nic. Hádám, řku, po lidské pověsti, jenž všudy pískají o tobě, ba i v troubu troubí, pomlúvajíc tě v tom. A tuším, že se nezklamám, jako ani rybák darmo trhne, když vidí, an se pisk neb trubka na vlasině potopuje.

A přesto, nechť jest dílo s koncem, i to dopovím, prozbu opětuje. Má paní Rybová, prosím tebe, nejez té udice. Ani na ni oust chtíce rozzěvuj. Ba ani na chudé lidi ty, kteréž máš u věně, oust rozzěvuj, ani jich bezprávně hltaj. Ať by se nepřihodilo jako oné rybě, kteráž chtěla chudého Tobiáše, když jest nohy umýval v řece, a nekoupal se. A on zkřikl na anjela, svého strážci, a anjel dal mu nad ní moc, aby ji za plejtvi vytáhl na sucho před nohy a tu ji, zmítající se, rozkuchal a vyněl játry a žluč a potom játrami vykouřil ďábla od Sáry a žlučí lupinu zprudil z očí otci a maso do mošny nasolil. Tomuť sou chudému Tobiášovi podobni chudí lidé, sedláci, ješto neoplývají v rozkoši, než jedva ustalé nohy žádostí rozvlažují a skrovné živnosti, aby mohli děti živiti, hlédají. A ty pak by i toho jim chtěla zapříti, ale chtěla by hltati, jich robotú, bezprávím chápaje, věziž, žeť by oni zvolali na Pána Boha a on by jim po andělu poslal moc takovou nad tebou, žeť by ještě tě dočekali na suchu též chudoby, jako onoho ouředníka nepravosti dlužníci ve čtení žebroty dočekali. A u saméhoť jest, vdáš li se za mladého, žeť tě tak kuchati bude, hledaje v tobě i kyjem v hlavě peněz. A aby se z srdce vydala, neuvěříť, vždyť bude víc chtíti, a to dokudžť tě v hrobě jako v mošně prstí nenasolé. Tak ažť tebou jiní sobě oči protrou a opatrnější budou a ďábla Azmodea, tejmž je pokúšejícího, preč zaženou, totiž ani v nerovné manželstvo, ani v bezpráví chudiny uvésti se dadí.

To tedy znaje, nebývajž takovou rybou, ale radši takovou, jako ona svatého Petra, kterúž v moři z rozkázaní Pána Krista lapiv, vyněl jí z oust poklad i vyplatil Pána Krista i sebe z mejta celným i jiné učedlníky jeho i mejtné z pohoršení. Totiž: lap tuto udici mou, jenž sem na tě zavrhl, chyť ji a pohlť v ousta dobré vuole, ať tě za ni šťastně vytáhnu z vody rozkoši na břeh pokání. A tu ať bych vyňal poklad z oust tvých i z srdce tvého, na nějž myslíš a jej vždy v oustech svých máš, řečňuje z hojností srdečných myšlení, kterak by jej vysoudila. A tak kdyby sobě ten z ploutví vydříti dala, tedy by vyplatila i Pána