jako z teskné posady neb z haltéře, aby na sucho vyplynula, a ne rybovsky, ale lidsky živa byla, sušéci se a pekúci pokáním svatým, aby mohla ústy jeho okušena býti s onou rybou pečenou po z mrtvých vstání jednou, aneb s oněmi na púšti od zástupův snědenými. A ty pak jako opilá ryba vodou tomu nechceš rozuměti, ale v lupiny loupežných peněz chceš se doobvléci a v ten haltéř manželstva zase vplésti pro kus závoje neb bochence velmi chlebně. A na rybu z toho haltéře, sakem smrti vyloveného, zapomínáš aniž sobě toho s strachem očekáváš. Kdyby na to pomněla, tuším, že by z té rozkoši i z lupin vynikla se.

Pomni, prosím tebe, pomni, má paní Rybová, pomni, že ďábla lákače po rybářsku nikdyž se neskryješ ani v haltéři manželství, ani v rybníce pastvin plného vdovstva. Nebť on všudy udici svou zahází, chtě tě lapiti a uloviti v té vodě rozkoši a umrtviti, aby se naplnilo proroctví svatého Pavla, řkúcího: Vdova, kteráž jest v rozkoši živa, mrtvať jest. Totiž již jest ta jista umrtvením udicí ďáblovou, kterážto udice jest hřích lakomství, na tomť jest nástraha summa V set kop, mlask, mlask, již se jen obliznouti, to cos pochlebného. Vlasiny pak, na nichž ta udice visí, jestiť písmo ve dckách zapsáno a v knihách městských a v kšaftu a toť se trhati jako vo třech prameních šňůra nemůž. Toho ty posvědčuješ, když pravíš, že ty o to nemůžeš nestáti, co je tobě zapsáno. Prut pak ten, kterýž nastavuje vlasu, aby dál dosáhl, a vlas na něm visí, jsouť rádce tvoji pochlební, jenž ty moudrými a urozenými, jako pruty hebkými nazýváš, nebť sou hbití všeliké lichoty a falše ďáblu dopomoci a tobě v hrdlo udici vstrčiti chváléc, že dobře vzíti na duši, což můž tělo unésti, protož ač ty toho jako ryba vodou rozkoší oslepená nevidíš a udice pro nástrahu nešetříš. Ale já, stoje na břehu, vidím rybáře i prut i vlas i udici i nástrahu jeho a tebeť s lkáním pro dobrodiní, jež si mi učinila, vystříhám, aby neulakomovala se na tu nástrahu. Pak li se ulakomíš, udiceť mrtvící, smrtedlného hříchu v hrdle svědomí uvázne a bude tě řezati a vrtati jako červ na udici nadknutý, až tě ďábel vytáhne na břeh poslední tvé hodiny a lupinu zavrže tvým přáteluom a maso červům a duši sobě zaduší v zadušenině věčného