rodičové ještě do dvou nedělí zakleli, aby se ještě ve mně potěšili a pokratochvílili, potom mě chtíc propustiti.“

Chudoba: „Ba, darmoť jest dlíti, Pán dni počítá jako Tobiáš, a na víc li se mnú dní a spíš li býti počneš, vícť a spíš odplatí než tomu, ktož před smrtí na den, na rok neb na tejden rozdá zboží, a nadto než těm, ktož po smrti tepruv chudobě se oddadí.“

Bohatství: „Již bych šlo, i nemohu, neb sou mě v truhlách a v sklepích tvrdě zámky a strážnými osadili, bojíc se za mě. Kterakž mám dělati, radiž, an v srdci mě zamkli skoupostí a chystají se okvasíc hody, totiž po smrti mě vyvésti a židuom zastaviti neb zakopati pod kamenem, jako Herodes Petra se chystal židuom po hodech vyvésti k pohřbení, abych se vždy tobě nedostalo. Tak je mě král dckami ukoval a rytíři, abych žádné duchovní osobě chudé nemohlo odkázáno býti, leč rytířským lidem. A k židům mě taky prolichviti nebrání, nu, kterakž mám tehdy jíti? Tehdy by mne z rukou skoupých a z srdcí dobyl, z královské moci nelze mě proti panským strážím v kanceláří vyníti, protož nevím se co jiného domysliti, než modliž se za mne Pánu Bohu jako církev chudá ustavičně za svatého Petra okovaného a stráží osazeného, ať ráčí anděla svého milosrdenství poslati, kterýž by ty zámky, řetězy u dveří zrušil a odmekl a strážné zmámil a kterýž by mě na prostranno k tobě vyvedl, aby se mne za železnými branami a za dveřmi železnými po tmě v noci soukromě schovala. Jáť bych se tebe doptala z próvodu andělova a dotloukla bych se tebe.“

Chudoba: „Jakož máš podobenství k svatému Petru, jenž praví: Sám zlata a stříbrna nemá etc.; podobnějšíť jest tehdy ke mně, chudobě.“

Bohactví: „Vímť to, že tak praví, ale jdi do Říma a pohleď naň. Kto jest bohatší nadeň, sedícího na stolici římské?“

Chudoba: „Co je pak poň, ale co pak velíš mi se více modliti ještě a volati za své propuštění a já všudy po ulicech volám, křičím: Pro Pána Boha, dajte a račte pomoci, ba ale smilujte se jedním haléřem, krajíčkem, ba ale penízem zpomeňte na mne. A proto tě nemohou z těch řetězuov, stráží a sklepuov, srdcí vyprositi. Bych se mrskala, zproučila, zimou trápila, hladem mřela křičéc, proto mi žádný nic nedá, leč haléř, krajíc, vajce neb za peníz najvíc, vyprosím liť tě z měšce, jako za jeden nehet to přitom buď. A že se králem omlúváš, však král jen dědictví nedá odkazovati, než prodada rytířský, muož peníze