vstání. Jako malomocný an desaternásobně barvené roucho s sebú vozil až do odbytí malomocenství. Teprv se v ně po z mrtvých vstání oslavil, jeho všech předepsaných požívaje povah i jiných nečíslných večně. To je, že jest od hanby zastřín, od vichru, od sloty, od zimy i od vedra ochráněn, ctí a slávú ozdoben, jest přesto pěken, krásen, syt, chuten, chvaliteben, zbohacen, podoben, živ a zdráv, všech zbaven neduhův i smrti vyvejšen, uprázdněn, svátečen, upokojen, bezpečen, kstvouc, blýskav, jasen, osvícen, mlád, jadrn, zvolen, silen, trval, královský a božský.

Toť hle, to tak a v tom podobné rouchu království boží, jehož prvotně hlédati radí na počátku předevzaté potěšení. Než že tak při témž nerozdílnú prací radí hlédati i spravedlnosti jeho, totiž boží. Slušíť věděti, co jakáť jest spravedlnost boží, že se dělí od naší spravedlnosti, jenž jest navrátiti každému, což čí jest. A protož poněvažd Pán Buoh, jemuž říkáme: Přiď království tvé; má své vlastní království, a ne naše. Když by spravedlnost jeho byla takováž jako naše, mohl by žádnému podlé spravedlnosti nedávati království svého. Než žeť jest jakás jinačejší a neznámější spravedlnost boží, poněvažd že každému podlé zásluhy toho království nebeského odměří jako z celého postavu víc neb méň. Jinéť pak písmo zní, že chce dáti poslednímu, totiž menšímu v zásluze, jako i prvnímu, totiž v zásluze většímu, příkladem drobného kvítí, jež odívá tak, až jest praj veliký, múdrý Šalomún nebyl odín jako i ni jediné z nich. A aby to obé našemu smyslu odporné v své pravdě celé mohlo zůstati, musíme tomu tak rozuměti, že ačkoli každý spasenec zvlášť dosti toho království míti bude, ale však jeden víc než druhý míti může, jako ačkoli veliký i malý oděný, každý vzlášť má celou sukni, avšak větší má veliký nežli malý. Avšak ještě i ten příklad, komu se zejména a komu méň dostati má, na nejistotě zavěšuje. A protož že jest nám míra spravedlnosti boží nejistá a neznámá, rovnáť se losem nejistým a náhodným, jímž jest zaslíbená země dělena mezi syny israhelské,