potraceného chotě hledala až do utrápeného upracování v zdejším oudolí, zloupena z pláště časných věcí. Zase pak nalezením Boha svého hned jest odína slavně, vzhůru až podnes jako kadidlný sloup vstupuje z pouště pracovitého světa do odpočinutí, z něhož jí probuditi nedá, dokužd sama chce. A Pán Kristus, jenž jest svú sukni svláčil k mytí noh učedlníkům, k umrskání a k ukřižování, tímť jest vypodobnil v skrz sukni znamenaném království nebeském nebyti služebnie práce, mouky i ni smrti, než jen věčné upokojení podlé povahy onoho bílého roucha v Zevení, jímž sou duše stínaných pod oltářem daly se ukojiti sobě daným. Činíť nadto království boží i skvoucí jako královnu Hester královské roucho, o níž jest psáno, že se jest leskla a skvěla královským rouchem. Činíť jasné i osvícené podlé povahy oné ženy v Zevení oděné, jejíž je oděv nazván jasným sluncem a obuv měsícem. Činíť to též království nebeské nadto z lidí bohy podlé povahy onoho krále roucha v Skutcích, ješto jest tak křtaltovně zblažilo Erodesa, až sou s Tyrskými Sidonští s ním ne jako s člověkem mluvili, ale jako s bohem.

Máť to též království boží povahu ne onoho ošemetného roucha Gabaonitských, ješto je na nich, než tři dni cestou přešli, zetlelo, ani našeho, jež vetší. A my, praví žalm, všichni jako ono zetlené. Než máť povahu onoho roucha israhelského, jež jest na poušti za čtyřiceti let ničehůž nic na nich nezvetšelo. A Kalefa v se oblečeného při jednostajné síle a zmužilosti čtyrydceti let bez starání až do let osmdesáti zachovalo. Takť v království nebeském nic nevetší, nemolovatí, nemdlí, nestará se, nevšiví, než mladne, sceliví a šlechtí se trvale, věčně, jakož ono samo věčné a nemolovatělé, nezerzavitedlné jest, jenž je na vysokém nebi jako sukno na rámu roztaženo, u Veliký pátek z vlny božího beránka obnažením ostřiženo, zmykáno, zpředeno, setkáno, zváleno i sčesáno a jeho drahou, oslavenou krví rozličně zbarveno jako Jozefova barvoměnná sukně ve krvi kozlecí, kteréžto kropenosti sou se divili praj anjelé řkouc: Kto je toto, vstupující z Bozra v barveném aneb v skropeném rouše? A on odpověděl: Jáť sem, ješto sem je zstříhal, v presu dávě, totiž svou sem je vystříkanou obarvil krví; podlé vypodobnění na proměnitém rouše vyskytnutém na huru Tábor, jenž jest byl Pán spasitel s sebou nosil v tlumoku tajemství bez poškvrny až do svého z mrtvých vstání.