poznav jej, vezřev mu v oči,
tepruv sem i tam myslí vztoči,
vida člověka onoho
a želeje velmi toho,
[5870] že se tak marně dopustil
a jemu svój hněv odpustil.
Zatiem kniežata tu biechu
a k ciesaři přistúpichu,
počechuť snažně prositi,
[5875] aby ráčil odpustiti,
a řkúc: „Že s hněval se již dosti,
neodpoviedaj jemu milosti.“
Ciesař tomu odpovědě:
„Co sem promluvil, to vědě.
[5880] Toho nechci zase jíti,
ač to móž podobno býti.“
Všichni pochválichu toho,
by vesela Adlička, matka Arnoštova, z toho,
anoť jí onen i onen zvěstuje
[5885] a tomu se každý raduje.
By veselé na vše strany,
ondeť kniežata i páni,
panny krásné i panie k tomu,
i ktož šel do králova domu,
[5890] jim dávajíc všeckněm vítanie.
Tuť by hrozné tancovánie.
Musichuť oni pútníci
tu ne po své vóli býti,
neboť s nimi tancováchu
[5895] a radostně přebýváchu.
Což Arnošt ryčníkóv jmějieše,
těm se každý divieše,
neb jest jimi zemi obnovil
a ty ciesařovi ostavil,
[5900] piedimužíka onoho,
k tomu ušáka jednoho.
Sám sobě obra ostavi
a jeho ke křstění připravi,
uči jej vieře křesťanské,
[5905] čině bydlo panské.
Těch dní byla rozličná radost cele,
klánie i rozličné veselé.
Pak se panie, panny snidú
a Arnošta prosbú nadjidú,
[5910] by kozlové zbyl brady.
Toť každá mluvi i radi.
On jim s kázní odpovědě:
„Nelzeť mi toho učiniti,
musímť se dřieve staviti
[5915] v klášteře i při té cestě,
kdež sem přijal kříž na miestě.“
Tuť to dobře řéci směji,
nižádnému tak v naději
větčie radost než Adličce,
[5920] jeho utěšené matičce,
ana nemóž pominúti,
chtiec vždy ráda jeho viděti,
míle zhlédajíci na syna
a chváléci z toho Hospodina.
Kapitola stá osmádstá
[5925] Když ciesař káže vstáti
a z Pomberka se bráti,
Arnošt, jakž sám koli chtieše,
v svú se zemi uvázal bieše.
Vecl také bez potaza
[5930] v své se hrabství uváza,
i jiní, kteříž s nimi byli,
všecko jim zbožie navrátili,
kterého sú dřieve nejměli,
mnohem viece jim dali.
