očima měl Syna božieho viděti, po tom slibu velmi túže, jakožto praví svatý Augustin, že jest bez přestánie vzdychal, k tomu takto řka na svém srdci: „Ej, budu li já tak sčastný nebo bohu milému zaslúžím li tak, že byšta moje staré a nedóstojné oči obezřely mého milého Spasitele v tělesenství! Ach, příde li kdy tento čas, že by mě mój milý Spasitel nalezl ještě živého a ještě by mě nalezlo jeho svaté narozenie!“ V tom túžebném vzdychání v túž hodinu, v kterúžto Matka božie a Jozef s nebeským děťátkem k chrámu se přibližováchu, i tanul Duch svatý Simeonovi svatému v srdce, aby ihned vstana šel do božieho chrámu. Když již tak tam brzo přišel, tak ihned prorockým hlasem řekl, poznav to svaté dietě, svatého Ducha rozkázaním pad na svá kolena, jemu se jest modlil. Protož píše jeden svatý otec, že to děťátko mile patříše na svatého Simeona a ihned se potom na svú milú matku ohlédlo a ručičky svatému Simeonovi podal, jako by řieci chtěl: „Aj toť otče starý, jehož jsi to dávno na bohu žádal, po němž s to také túžebně vzdychal, ještoť jest tobě mým duchem bylo slíbeno, vezma mě na své ruce, ohlédajž mě.“ Tehda svatý Simeon to nebeské dietě na své ruce vzev, bohu s požehnáním chválu vzdával a ihned propověděl a řka: „Nynie propustíš sluhu svého, hospodine, vedlé slova tvého v pokoji. Nebo jsta již viděly oči mé Spasitele svého, totižto tebú na svět poslaného.“
Svatý Simeon jest prorokoval o tom svatém dietěti vo umučení jeho a k tomu vo žalosti veliké Matky božie, že její milý syn ukrutně na kříži rozpat bude, pro všeckny hříšné všeho světa svú svatú krev prolije. Protož jest tu ihned svatý Simeon prorocky řekl: „Tvú i jeho duši pronikne meč, totižto tvú vlastní duši, to jest tvé přežalostivé srdce, pronikne meč ostrý.“ Mezitiem přišedši svatá Anna prorokyně, tomu se svatému dietěti nábožně poklonivši, počela jest také o něm prorocky mluviti a řkúc: „Totoť jest spasitedlné dietě, ješto jest již na utěšenie všemu světu přišlo, a jižť se jest toto naplnilo, což jest byl nebeský stvořitel tomuto světu slíbil.“ Když to Matka boží uslyševši na mysl bráše, v svém srdci přemietajíc, slavnú chválu bohu Otci vzdávajíc. Tehda Matka božie od svatého Simeona děťátko vzemši. A tak divně, když jest je chtěla od něho vzieti, rukú svých jie podávalo to svaté děťátko, jakož by se k nie zase vrátiti žádalo. Potom pojidechu spolu k oltáři ta dva svatí kmeti, napřed svatý Jozef a svatý Simeon, za ruce se držieše,
