[23v]číslo strany rukopisujej a já sám jediný nejměl jeho? Jistě lépe by mně bylo, bych já sám jediný jměl tu najdražší věc, v níž samé ovšem bych dosti jměl, nežli by všichni, i ti, ješto v pekle jsú, jej jměli a já nejměl? Veď bohať lacino vážie, ktožť tak pravie, byť chtěli za všecky, by to lze bylo, sami boha býti odlúčeni. A snadť jim nenie tak na mysli; pakliť jim tak jest, jistěť jest zle a nemúdře.
Pak chci řéci obecnú řečí, že přieliš druhého miluje ten, ktož raději boha rozhněvá, než toho, kohož miluje. Ten také přieliš druhého miluje, ktož dá proň o sobě zle mluviti a zlé domněnie jmieti. Ti ovšem přieliš, ale lépe jest řéci, nemúdře se milují, ktož se ke zlému milují; neb ti nemilují sebe, ale nenávidie. Neb ktož miluje nešlechetnost, jakož skrzě Davida duch svatý praví, ten své duše nenávidí. Ktož také bláznově se milují, jakož jest obyčej v smilných milostech, že radějše se božieho hněvu vážie, i ohyzdy přěd lidmi a hanby ohýrají, než by zlosyn pustil od zlé dceře, aneb zlá dci od zlosyna. Pohřiechu i v manželství ta přielišná a nemúdrá milost bývá, že se jeden druhému zlým spieše chce slíbiti nežli dobrým; a to, ješto j’ v manželstvě skrovně přezřieno, to obrátie v přielišnost a v nelepotu. A když potuchne mezi nima ta milost, bezpřémně nemúdrá, z toho veliká nemilost potom bývá; jeden druhému nebude věřiti, a najviec žena, řkúc, aneb na mysli jmajíc: „Dřéves na mě byl laskav, již na mě netbáš; snad jinú miluješ?“ Z toho počne se po kúzlech ptáti, chtiec jinú muži svému ostuditi, sama bohu ostydne i všem svatým; chtiec muže, aby ji miloval, připraviti svými čáry, smysla jej zbaví. Takéž nemúdrý muž, když potuchne v té nelepotě a nemúdré milosti, spraví na ženu, by jemu míla nemohla býti, leckakús jí ohyzdu dada. Ty také děti milují přieliš, ktož jich nekáží, zlého jim nebránie, aneb protiv bohu chtie
