světě po své nešlechetné vuoli v zámutek a v žalost uvozuje, a tak brzo tvé vyvolené jakožto zatvrzené, a tak brzo tvé vybrané křesťánky jakožto zlé a hanebné plémě a zatvrzené židovské nebli pohanské. Ej, Hospodine, milý Bože! Co s na tom zlém a hanebném Neščestí shledal, že s jemu toliko moci dal, aby lidi smucovalo a s nimi, jakož chce, přebývalo? Hospodine a Stvořiteli muoj! Jestliže jest to tebú stvořeno, já, stvoření tvé lehké a mrzuté, v tvú tajnú radu a v tvú vuoli dále sahati nechci a proti tvé vuoli mluviti nesmiem aniž mohu aniž mám aniž chci. Ale ty, hanebné Neščestie, poněvadž pravíš, že s moci veliké – a to s již na mně pohřiechu neskrytě ukázalo, ale uplně nevím toho, sebú li samo, čili mocí jiného koho – pověz mi tehdy vždy, odkud s, co jsi, kde jsi na světě anebo kde s se vzalo, ať tě lépe seznám a s tebú dále mluviti budu, jehož i sic, ač tebe uplně neznám podlé osoby než podlé příhod protivných, na tě uplně vždy volati chci aniž toho nechám, a věru nenechám, by ty mi všichny biblije i všechny kroniky od počátka světa až do sie chvíle zpět vykládalo, a by mě ješče potom tázalo, kterú sem milostí na svú dobrú laskav byl anebo i jinými řečmi chytrými mě krotilo a ty po své vuoli k dobrotě přivedlo. Na těť já vždy volati chci i volám, to věz, i křičím bez přestání: „Ach, nastojte, ach na tě, zlé Neščestie, ach a vždy na tě ach, dnes i zajtra až do súdného dne, zlé, hanebné Neščestie! Buoh tě shlaď na věky!“

Teď Neščestie vypravuje v podobenstvie žalobníkovi, tco jest ono a kde se vzalo a odkud jest pošlo; a kterak Římeniné kdy Neščestie vypravovali aneb kterakú mu postavu byli dali.

Častokrát lidé sobě v obyčej vezmú, že to chválé, ješto jest zlé a ničemuž se druhdy nechýlí k dobrému, a to, což jest častokrát zlé, to oni menují