Uzře, ano srsti málo
na psově šíji zóstalo.
„Proč sú spadly?“, vlk tázáše.
[2685] Pes jemu běže poviedáše,
řka: „Aby nemohl kúsati lidi,
ve dne mě okovy trudí.
V noci pak sem tam dlávie,
ve dne mě okovy dávie.“
[2690] Vlk psovi tak odpovědě:
„Toho zbožie já nevědě,
aby pro milost břicha svého
žádal bydla robotného.
Bohatýť jest žebrák svobodný
[2695] nežli přebohatý rozkošný neb robotný,
neb robotný sám svój nenie,
svobodný má vše své chtěnie.
Libertas, predulce bonum, bona cetera tondit,cizojazyčný text
qui nisi condatur, non sapit esca michi.cizojazyčný text
Nolo velle meum pro turpi vendere lucro;cizojazyčný text
has qui vendit opes, hoc agit, ut sit inops.cizojazyčný text
Non bene pro toto libertas venditur auro.cizojazyčný text
Hoc celeste bonum precellit orbis opes.cizojazyčný text
Zbožie přesladké svoboda
chutnost všeliké krmi podá,
[2700] kteráž s péčí v usta padne.
Tať mi krmě nic nesladne.
Svobodenstvie jest tvého smysla
krmě i rozkoš bez čísla.
Jenž se svobodú rozmóže,
[2705] bohatější býti nemóže.
Nežádám bydla robotného
pro lichý zisk břicha svého.“
Jenžto svobodstvie prodává,
u věčné chudobě zóstává.
[2710] Svobodstvie za všecko zlato,
nedobře se prodá za to.
Nebeskéť jest zbožie také,
přesahá světské zbožie všelikaké.
O břichu, nohách a rukú. Kapitola LIIII.
Pomáhaj přieteli z núze,
[2715] když potřeba jeho připúzie.
V núziť jest přietele poznati,
svú pomoc jest jemu dáti.
A když toho neučiníš,
sám se své chudobě viníš,
[2720] neb jenž se svú přiezní nehradí,
k své škodě sám se proradí.
Jakožto kde ruce i noze,
jsúce lakomé vemnoze,
prázdnost břichovú viniechu
[2725] a takto břichu mluviechu:
„Všecko, což kde móžem mieti,
tobě samému sezříti.
Jednoho diela nemaje,
chodíš prázdností pýchaje.
[2730] Hrubé dielo jest nás hoje,
tě pak krmí mrzkost tvoje.
Což my vyděláme koli,
to vše slepčeš v prázdné vóli.
A již musíš hlad trpěti,
[2735] že nechceš diela přijieti.
A zda by to hřiech dohodil,
aby ty tak vždy prázden chodil.
Jmějž sám péči již o sobě,
jižť nedáme krmě tobě.“
[2740] Ubohý břich, tu řeč zvěda,
nevie sobě, co pověda.
Když jemu již nedachu krmě,
hlad zbode jej jakžto trnie.
Poče pomoci jich žádati,
[2745] skúpá ruka nechce dáti.
Břich prosbu druhé opáči,
ruka jemu nic dáti neráči.
V žaludku hořkost mine,
přirozeně v své moci zhyne.
