hrad velmi krásný, přivázav koráb i pójde a lev za ním. A když biechu u prvních vrat, tu uzře dvé hrozných a ukrutných zvieřat, ani na střieberných řetězech ležiechu, střehúc toho hradu. Ta zvieřata slula monetrus. Ovšem veliké potvory biechu, nebo každé mějieše hlavu jako člověk, tělo jako kuoň a ocas jako svině. Ta převelmi silná biechu. Ta uzřevše Bruncvíka se lvem, hněvy se zatřesechu, až se vešken hrad hýbáše. Vida to Bruncvík, dobuda svého meče, mužsky se s nimi o ta vrata tepieše. Vida to lev, že pán jeho mdlí, rozběhna se roztrhne jedno na poly hněvy velikými. A potom i druhé. A tak prvá vrata obdrževše, i pójdú dále. A když u druhých vrat biechu, opět uzřechu dvé silných zvieřat, těm řiekáchu glato. Každé mělo dva rohy, dlúhá na dva lokty, ostrá jako břitva. To zvieře i podnes, když se s kým svadí, tehdy jedniem rohem seče a druhý na chřbet položí, když jemu ten ustane, tehdy ten položí a druhým se brání. To zvieře nebojí se nic jiného, jediné červené barvy. A jestiť tak udatné na vodě jako na zemi. S kterýmžto Bruncvík opět práci velikú mějieše. Avšak dobyv meče, i poče se s nimi opět bíti za velikú chvíli tak prudce, až se hrad třesieše. Tu ovšem lev vděčen bieše, nebo je opět hněvem roztrháše a do moře umietáše. A tak druhá vrata obdrževše, jidechu k třetiem vratóm. Tu uzřechu tepruv strašlivých zvieřat a velikých, jenž sloviechu likforaové. Ta zvieřata takých srstí biechu jako nedvěd, ti rohy jako diáblové mějiechu, a zuby černé jako koňští hnátové biechu u nich. A každé z nich usta převeliká mějieše, že pojednú jeden pohltieše a přes moře plovieše. Těch zvieřat všech zvieřata morská i zemská se jich báchu, s nimižto opět ubohý Bruncvík činiti mějieše. Však bohu se poručiv, i bude se s nimi bíti tak prudce, že zvuk u morských zátokách slyšiechu. Ale pohřiechu, by lva nebylo a boha napřed, bylo by již namále zdravie Bruncvíkova. Tu svú všecku sílu sebrav lev, i poče se s nimi prudce bíti a je rózno trhati, tak že jim bóh pomóž, že všecky lev roztrháše. A tak dobyvše