bieše, velikú mdlobú na zemi letieše. Vida to lev, že pán ležieše, žaloštěmi velikými zařváše velice, i poče se z drakem prudce bíti a ocasy okolo něho rubati a hněvy trhati, všecky obnože z draka obtrhal bieše. Bruncvík s velikými bolestmi avšak vzhóru vskočieše, i budeta se tepruv oba udatně s drakem bíti, neb jich již neměl čím raniti. A na kusy jej roztrháchu, až z něho pramenové jako z drilinka jedu s hradu pláváchu. A když drak zabit bieše, Bruncvík od velikých ran k zemi letieše. Tři dni a tři noci slova nepromluvieše a lev vždycky nad niem žalostivě stáše. Afrika panna velmi jeho želéše a smutně nad ním stála i seděla. Nevěda lev, co tomu učiniti, nemeška s hradu po koření běžeti. Nakopav kořenie, v ustech přinese pánu svému. Tu panna lékarstvie učiní jemu. V devieti dnech jej hojieše a potom převelmi zdráv bieše. A když Bruncvík té panny převelmi nesnadně dobyl, i vece: „Nuže, Afriko, panno milá, vieš, žeť sem měl pro tě veliké nesnáze, protož nemeškajž k otci svému radostně jíti.“ A ona, objemši Bruncvíka, vece: „Tiem dobře jist buď, najmilejší mój Bruncvíče, žeť s tebú chci vesele jeti.“ A tak nabravše střiebra, zlata, drahého kamenie a klenotóv za několiko tisícóv, i pojedu k králi řkúce: „Králi milý, Bruncvík i s tvú drahú dcerú přijel a stojíť před hradem.“ Král velikými radoštěmi dolóv poběže proti Bruncvíkovi a proti své dceři, dá jim milostivé vítanie a řka: „Zdráv buď, Bruncvíče, synu milý, děkujiť, věziž, žeť chci svú dceru i všecko své zbožie dáti.“ Tu Bruncvík, ač nerad, však přivoli. A když s ní bieše několiko časóv, vždy o to myslil, kterak by mohl k své zemi přijíti. Tehdy uda se jemu jednu chvíli s tú pannú na nocleh vjíti. I nahlédne do jednoho starého sklepu, uzří jeden meč velmi starý bez jilce, vyjma jej, bude ohledovati, ano náramně ostrý, i slíbi se jemu. A sejma jilce z svého meče, i strči naň a vděje jej do svých nožnic a svój do sklepu položi i lehne. A když bude té panny ptáti, jaký by to meč byl