ani tvoji zemané, co se jesti nám přihodilo.“ Slyšev to Bruncvík, zbudi sobě velikú žalost. Tehdy Balád vece: „Nestýskaj sobě, mój milý pane, jestliže mne chceš poslechnúti, chciť tu radu dáti, že ještě odsud vyjdeš. Ale neviem, blíže li od svých vlastí, čili dále budeš. Jáť již starý, nedbám o se, mněť jestli již zde ostati, neb ty, přijdeš li kdy k štěstí, prosím, rozpomeň se na mú věrnú službu.“ Bruncvík vece: „Věrný rytieři mój, kterak by to mohlo býti, bych já odsud vyšel? A já ještě dietětem jsa, slýchal sem, že což přijde k hoře akštienové, to věčně při ní ostati musí.“ Balád vece: „Pane milý, jest jeden pták, ten slove noh, a máť obyčej ten, že na každý rok v jednu chvíli přiletí na tu horu, a což mrchy zóstane, v okamžení pochytí i letí pryč. A tu hodinu on dobře vie, kdy má přiletěti. Ten tě má vyvésti, jestliže tomu ráčíš, ale dáleť pak neviem, kterakť se dieti bude.“ Bruncvík vece: „Věrný Baláde mój, i ovšem dobrá to rada jest, bych jediné mohl z tohoto vězenie vyjíti, nebylo by mi žel umřieti. A snad by mi se ještě někdy událo, že bych k svým vlastem mohl dojíti.“ Tehdy Balád, vezma koňskú kuoži i zmaza ji krví dobře velmi, i vsadi Bruncvíka do nie, vlože meč k němu, i zašije dobře řemenem i položi jej na tu horu. V devátý den noh přiletě v svém času, [v]text doplněný editorem okamžení pochytiv jej i přiletě s ním daleko na pusté hory, že by ledva pěší ve třech letech mohl tam dojíti od té hory. A noh v třetím dni přinesa jej, i povrže jej mezi své děti, aby jedly, a povrha i letí sám na jinú vnadu. Tu ovšem Bruncvík bieše opět u veliké nebezpečnosti, když ptáci mladí trháchu tu kóži mezi sebú, hněvivě křičíce hlasy svými, neb hladoviti biechu. A když tu kuoži okolo něho ztrhachu, Bruncvík nevědě jiné rady, a dobuda meče, vyskoči a sruba jim hlavy. Tu se ovšem Bruncvík udatně jmějieše, neb se o těch ptáciech v jiných kněhách píše, že jesti každý tak silen, že na každý paznecht móž kuoň najvětší vzieti. A jest tak veliký, že s jedné hory na druhú kročí. A má na každé noze tři paznehty. Těch ptákóv nenie mnoho, neb se sami ztepú a zjedie. A když to Bruncvík učinil a bóh jemu pomohl, že je zbil, pozdvihna se z toho miesta i je se u velikém strachu běžeti