neštěstie nad neštěstie nás potká!“ A tak se jesti pohřiechu stalo. Když paddesáte mil biechu od té hory, zarazi je velmi veliký blesk a vóně silná z akštienové hory, že v okamžení přitrže je k sobě. Neb ta hora má tu moc, což jesti u paddesáti míléch se všech stran, [v]text doplněný editorem okamžení k sobě přitrhne, buďto lidi, ryby, ptáky, dřievie i všecky věci a tváře morské i zvieřata, a tomu nelze, než věčně při tom akštienu věky věkoma ostati. Jiného pod tú horú nenie než jeden ostrov velmi krásný, ten Zelator slove, jako by řekl radostný, na kterémžto Bruncvík, vida se s svú čeledí a koňmi, poče sobě převelmi stýskati. Tu uzře na tom ostrově množstvie starých zetlelých korábóv a lidských i jiných kostí hromady veliké. Vida to Bruncvík, poče sobě převelmi stýskati a jednak veseliti a řka: „Ktož doma na svém pokoji sedí, ten se zlé příhody schodí, a tak o ničemž praviti nevie, ale ktož příhody zvie, ten potom je jiným praví.“ A dokavadž měli stravu, dotavad veseli byli, ale jakž stravy nestávalo, tak se jim převelmi stýskalo. Tu se rozličně pokúšeli mistrovským velikým, chtiece odjeti, ale to mistrovstvie málo jim pomocno bylo, když již se puol míle odpluli, inhed [v]text doplněný editorem okamžení na tom ostrově pod horú se viděli. Tehdy nevědúc, co tomu dosti učiniti, stravy jim nestávalo, počechu své vlastnie koně jiesti, a vždy čekajíce smilovánie božieho. A když jednu chvíli uda se Bruncvíkovi po té hoře samému jezditi jedinému a procházeti se, uzře jednu panenskú hlavu a ruce, i ostatek všecko ryba. Ta jesti slula Europa, i promluvi k ní a vece: „Dobré li s, čili zlé? Mluv se mnú!“ A ona jemu vece: „Bruncvíče, jsemť tak, jakž mě vidíš, ani dobré, ani zlé.“ „Pověz mi, mohu li s tebú které utěšenie mieti?“ Ona jemu vece: „Časem móžeš, a časem nemóžeš.“ Slyše to Bruncvík, přijme se jie a bude s ní přebývati a to za utěšenie mieti. A když potom koní nestálo, počechu se sami jiesti, vždy čekajíce smilovánie božieho. Třetie léto již přicházieše, Bruncvík již jediné sám třetí bieše s jedniem starým rytieřem, jemužto řiekáchu Balád. Die k Bruncvíkovi: „Pane milý, toť této tvé zlé příhody nevie tvá milá králová Neonymia