dobyti. A toť prsten na svědomie dávám a tvój z tvého prstu beru, protož aby žádnému nevěřila, leč ten prsten sama uzříš. Znamenajž jej velmi dobře, jestliže jeho v sedmi letech neuzříš, věz, žeť živ nebudu. A coť sem na mú mysl uložil, tohoť jinak neučiním, bychť měl hrdlo ztratiti.“ Královna Neomenyna je se srdečně plakati řkúc: „Běda mně, nebožce, komuž pak mě chceš ostaviti, mój milý pane? A jáť již milejšieho nemám než tě. Otec mój i matka má ode mne jsú předaleko, s kýmž já se smutná utěším?“ Bruncvík vece: „Královno milá, nemni sobě, bych tebe tak odjel, jakžť se zdá. Chciť po tvého otce poslati, ať by na mém miestě zpravoval zbožie mé a tobě pomocen a raden byl. Jinémuť tebe neporúčiem nežli otci tvému. A věz to zajisté, jestližeť tobě žel, mněť jest i bude želeji. Ale již jinak býti nemóž.“ Královna vece: „Byť tobě žel bylo, měl by s právem daleko ke mně přijíti a mě utěšiti. Ale již pohřiechu vizi, že mne chceš zapomenúti ty a pryč jeti. Běda mně, toho dočekavši!“ A obchytivši jeho s pláčem velikým, i bude jeho pykati a prositi, aby se rozpomenul a s ní zóstal. Bruncvík vece zaplakav: „Neplač, najmilejší paní má! Jižť svého slova neproměním, neb kniežecí slovo nikdy nemá spět jíti, ani, bóh dá, zase pójde, což sem řekl.“ A tak tu chvíli obesla otce jejieho, aby k němu přijel.

A on káza třidceti koní sedlati, vsede i pojede do rozličných zemí, jmena dobrého sobě hledaje tak daleko, že pro vody nemohl dále jeti. A když na moře přijide, bude jezditi po břehu, mysle, co tomu učiniti, a tak dobude sobě korábu i vsede s svú čeledí i pojede. A když bieše čtvrt léta na moře jezdě, tehdy jedné noci strže se vietr veliký na moři i sejhrá se moře a vlny se zdvihnú i budú korábem metati, že druhdy na tři lokty pod vodú bude bývati. Bruncvík u veliké nebezpečnosti bieše, že tak se o něm píše: Když v tom velikém búření na moři bieše, hluk silný a zvuk morský s velikým větrem vrže korábem daleko za se, že se již k hoře akštienové blížieše. Marináři to znamenavše, tu tepruv od nich pláč a křik jdieše veliký, i marináři praviechu řkúce: „Již tepruv neštěstie