[3r]číslo strany rukopisuabychom ohledali ten Nový svět. A jeli sme k poledni ustavičně celých XVI měsiecuov skrze ostrovy Šťastné, jenž se již nynie jmenují ostrovové Velicí kanarytští. Potom sme jeli po moři na západ slunce až k hoře, kteráž od Ptolomea nazvána jest hora Múřenínská, ale již nyní od našich jmenuje se Hlava zelená a múřenínským jazykem Beseghyce. Potom, rozestřevše větrníky, i jeli sme s velikým úsilím a prací a s velikým nebezpečenstvím a s strachem LXVII dní. Potom líbilo se pánu všemohúciemu, i ukázal nám ty nové země. A přijeli sme k jejich břehóm sedmého dne srpna měsiece léta páně tisícieho pětistého druhého. A tu sme vpustili kotvy. I poradivše se jeli sme okolo toho ostrova k východu slunce, nedaleko od břehu odjieždějíc, i přijeli sme k jednomu úhlu k poledni jako tři sta mil vlaských. A když jsme [A3v]číslo strany tisku[3v]číslo strany rukopisuten ostrov objiežděli, mnohokrát jsme scházeli z korábuov na zemi a přátelsky sme s těmi lidmi obcovali. A tak od hory, jenž se jmenuje Hlava zelená, až do těch nových zemí jest viece než sedm set mil vlaských, ale jakož se já domnievám, že sme my jeli viece než tisíc a osm set mil vlaských. A to jedno proto, že sme blúdili, a druhé, že sme od povětřie a od větruov velikú překážku měli, jenž nás mnohokrát zase navracovaly. A tak, když sme vešli do těch zemí a na ty ostrovy, nalezli jsme tak mnostvie lidu, že jest nepodobná věc k mluvení. A lid ten bieše tichý a přívetivý. I ženy i mužie, všichni nazí chodiechu, žádnú stránku těla na sobě nepřikrývajíce, ale kterak se kolvěk narodie, tak až do smrti chodie. Těla sú velikého a dobře zpuosobilého a jsú náčervení, a to proto, jakož se já domnievám, [A4r]číslo strany tisku[4r]číslo strany rukopisuneb nazí chodie a bývají od slunce spáleni, a tak se zdají náčervení. Mají kštici a vlasy dlúhé a černé. V chodu jsú rychlí a svobodní a veselé tváři, ale tvář svú sami sobě kazie a škaredú činie, neb sobě provrtují líci, pysky, nos a uši, a nedomnievaj se toho, že by sobě malé dierky provrtovali anebo že by toliko po jedné dierce na tváři měli, neb sem já mnohé vídal, že na samé tváři měli po sedmi dierách tak velikých, že do každé prst vešel. A ty diery zacpávali sobě drahým kamením, mramorovým kryštalem a alabastrem mistrně připraveným. Kdyby viděl věc tak neobyčejnú a potvornú, člověka, majícieho v tváři své sedm drahých kamenóv jako prst dlúhých a tlustých a v pysku sedm, zajisté by se podivil tomu. A tento jest obyčej toliko mužuov, nebo ženy neprovrtují sobě než to[A4v]číslo strany tisku[4v]číslo strany rukopisuliko