[171v]číslo strany rukopisučasto boha i svého spasenie zapomínají. A nadto ktož by jim o bohu a o svatých četl nebo pravil, toho v mrzkost mají a netolik od toho sami běžie, ale i jiným překážejí, toho nevědúc, co jest ve Čtení řekl a mluvě k bohu Otci: „Skryl si, totiž zatajil si, svatého Písma duostojenstvie před mudrci tohoto světa a zjevil si je maličkým, totiž těm, ješto pokorným srdcem o bohu a o svatém Písmě rádi slyšiec, na pamět berú.“[1]Mt 11,25 Neb nic rozkošnějšieho, nic užitečnějšieho duši nenie, než pána boha na paměti mieti a skrze to k tomu se vždy připravovati, kde má člověk po tomto krátkém světě na věky přebývati.

Ale [172r]číslo strany rukopisujenž jest pamět člověčie u prodlení času k zapomnění hotova, protož já, neduostojný, přikázaním ciesaře Karla, krále českého, jal sem se pro toto dielo, počav psáti o počátku našeho spasenie. Najprvé o narození Marie, matky jeho, i o všech jejích příbězéch, v kterých časech co jest činila, kde jest bydlela, které jest obyčeje měla od jejieho dětinstvie až do Syna božieho porozenie. Ale jenž jest prorok Izaiáš o jejie svaté milosti prorokoval a řka: „Vyjde prut z kořene Jesse a květ z kořene jeho vyjde,“[2]Is 11,1 protož ihned o tom nebeském květu Jezu Kristu podlé toho píši, kterak jest od toho přeslavného [172v]číslo strany rukopisuprutu, své milé matky Marie, pošel buoh a člověk pravý, kterak se jest na tomto světě podlé dávného proroctvie s lidmi obchodil, o jeho svaté krvi prolití a na nebesa vstúpení a Ducha svatého apoštoluom seslání. A to sem s pomocí Ducha svatého počal psáti, aby v budúcích časech bohobojní křesťané na těchto knížkách čtúc, v Jezu Kristu se kochajíc, boha chválili, jeho milé matce čest i chválu vzdávajíc, za toho, jenž to kázal česky psáti, boha prosili a ve spolek se všickni bohu dostali věky věkuom. Amen.

Svatý Jeroným nalezl psáno, jenž Joachym z [173r]číslo strany rukopisuGalilejské vlasti z města Nazaret pojal sobě hospodyni, jížto jméno Anna bieše. Po vše časy svój stav podlé boha ctně zachováváše, jednu částku svého zbožie božiemu chrámu a sluhám božím dávášta a druhú částku chudým a pútníkuom rozdělováchu. Třetí částku sobě a své čeledi na užitek obracováchu.[3]L 2,36

A když tak dvadceti let bydléchu, plodu nemějiechu, učiništa bohu slib, obmyslí li je buoh plodem, aby to dietě v službu boží bylo dáno. Protož pro ten slib na každé léto do Jeruzalema chodili na Trojí hod, pána boha prosiece, aby je ráčil uslyšeti. A když jednú jidešta na ten hod, ješto