shřešili. Ale my, hřiešní, svú přirozenú křehkostí diáblem přelštěni, proti tvé svaté milosti sme provinnili. Protož, milý hospodine, ukaž moc svého božstvie pod záclonú našeho člověčenstvie a svú múdrost schovaj u milostivém dětinství. A ukaž nám své milosrdenstvie.“ V tom rozumě tak praví svatý Augustin, jenž by se kráše a spravedlivějie božie milost světu nemohla ukázati, než tělesenstvie přijmúci, neb nevěčný člověk věčného boha rozhněval, za to dosti učiniti nemohl, ale věčný buoh tělesenstvie přijav, za nevěčného člověka dosti učinil a na tom všemu světu chvalně svú milost ukázal. V tom také rozumu mluví svatý Bernart u vykládaní Čtenie svatého zvěstovánie, že když buoh Otec své milosti k nám navrácenie ráčil jednati, v tom jednání bieše před bohem pohádka mezi Spravedlností a mezi Milosrdenstvím. Spravedlnost takto mluvieše: „Spravedlivý s, hospodine, a vždy tvój súd pravý. Ty s, hospodine, prvním lidem řekl, v kterúž hodinu zapověděné ovoce jiesti budete, smrtí zemřete. A proto, aby bylo spravedlivé tvé prorčenie, lidský národ na věčnú smrt jest odsúzen.“

Na tom stálo viec než pět tisíc let. V tom tak strastném času v božiem hrozném hněvu kteří zázraci se dějiechu, která přepuštěnie od boha na lidi spadáchu, o tom svědčí svaté Písmo, jenž buoh promluvil a řka: „Želeji toho, že sem kdy člověka stvořil.“ V tom hněvu jednoho dne čtrmezcietma tisícóv a jiný čas deset tisícóv lidu sešlo v brzké náhlosti, oheň s nebe přijda, mnohé spáléše. Tehdy také diáblé volnú mocí v lidi vstupováchu, potom hlad, mor i rozličná přepuštěnie na lidi přicháziechu. Potom přišedši potopa, vešken svět potopila.

Po těch časech Milosrdenstvie před buoh přistúpivši i poče pokorně mluviti a řkúci: „Viziž to, milý hospodine, že se již prvé své Spravedlivosti rady dlúho držíš, pro nižto se na své stvořenie velmi hněváš. A jižť jest čas, aby se rozpomenul na svá veliká milosrdenstvie, neb ty si ten, jenžto v svém božství milosrdenstvie neseš nade vše svá učiněnie. A když milosrdenstvie v tobě bydlí, kterak to muože býti, by se nikda nesmiloval? Která tobě chvála odtud přicházie, jenž, sa převšemohúcí hospodin, nad hubeným se stvořením mstíš? Voliv sobě milé sluhy, jichžto s srdce Duchem svatým osvěcoval, jimžto s svá tajemstvie v budúcích časech zjevoval, všecky v žaláři temném držíš. Tu si Izaiáše, Davida, Jeremiáše i jiných prorokuov zapomněl. Tu také držíš Mojžieše, s nímžto