ohněm spáleny jsou, však předce stálého a bedlivého vyhledávání a vyšetřování mocí a skutkův bylin a zrostlin zemských i následování umění lékařského nejedna patrná svědectví nacházejí se v knihách Starého i Nového zákona, jako jmenovitě v 1. knihách Mojžíšových, kap. 50., 2. Mojžíš. 21., 2. Paralipom. 16., Žalm 87., Sirach 10. a 38., Jeremiáš 8., Matouš 9., Marek 2. a 5., Lukáš 8. Ano za přebývání v těle Pána Jezu Krista zde na tomto světě, kterýž byl nejvyšší kníže všech lékařův, zvláštní byla sekta v národu židovském těch, jenž Essaeicizojazyčný text slouli, kteřížto z hluku a společnosti lidské na zvláštní pokojná místa se obrátivše, tam se v lékařském umění cvičili, přirození a moci bylin spytovali a pomocí lékařských proti rozličným neduhům lidským bedlivě vyhledávali.

Známost tedy mocí bylin i umění lékařské po Bohu původ svůj má předně od Adama a krále Šalomouna, potom od jiných svatých Otcův, patriarchův, prorokův, kněží levitských, jimž vlastně to umění poručeno bylo, i jiných pobožných mužův národu židovského. Však nic méně i to se propůjčiti musí, že i pohané, blízcí lidu Božímu, poněkud umění toho lékařského účastni učiněni bývali. Čemuž i Písmo Boží svědectví vydává. 3. Královská 4., Jeremiáš 46. i historie duchovní a světské toho dotvrzují, ano i slavná jména znamenitých a slavných lékařův pohanských již nyní i nám, křesťanům, dobře známá a knihy jejich lékařské, zvláště od Egyptských, Řekův, Římanů a Arabův sepsané a nám dochované. Jakžkoli ta moudrost jejich a zběhlost v lékařském umění jiného nic nebyla nežli, vedlé řeči Kristovy, drobtové chleba padající z stolův synův Božích.

Toto připomínáme za tou příčinou, poněvadž lidé svatí v staré církvi hned od počátku světa mnoho a draze sobě vážili známosti bylin, lékův a umění lékařského, že i my, křesťané, na místa jejich z pouhé milosti Boží dosazeni a vštípeni, šlepějí jejich jak v pravé pobožnosti,