[121r]číslo strany rukopisui padl jest duom. Tak hříšný, když nabude vlasuov, totiž daruov Ducha svatého, skrze skrušení moc jemu bude navrácena, kteráž to dva sloupy nás horší, totiž žádost tělesnú a vuoli života podtrhne a zastaralého člověka v sobě zahubí a duom ďábelský rozkoší a mocí i naději síly zemdlí.
Neb skrušení dva raňuje, totiž žádost hříšného a ďábla. Skrušení očišťuje od muk pekelných, od hrozného tovarystva ďábelského a od zatracení a zavržení služby hřícha. Skrušení navracuje užitky duchovní, kteréž byl člověk ztratil hříchem tovarystva, obcování církve svaté všeho dobrého, což se v ní děje, účastna činí z syna hněvivého syna milostivého, z syna ďábelského syna Božího, a potom i dědice věčného. O tom apoštol dí: „Již ne sluhy, ale dědicové.“ Ale dosti učinění má odpovídati dopuštění. Najprvé v počtu, jakož v Žaltáři David dí: „Budu umývati na každú noc slzami postel mú.“[825]Žalmy 6,7 Totiž každý hřích a svědomí mé. Druhé, má odpierati vážnosti, jakož Augustýn dí: „Rád mám učiniti smrtedlná, což na smrtedlného a nemrtvého býti má.“ Třetí, odpovídati v míře, neb o tom Řehoř dí: „Tak dlúho člověk má býti v pokání, kterak dlúho byl jest v hříchu.“ {Dosti učiniti dvojím rozdílem}textový orientátor Neb v dosti učinění jest dvojí rozdíl. První rozdíl jest jakožto modlitba, puost a almužna. Druhý rozdíl bdění života, zapření samého sebe, aby nemstil toho, což protivné jest a kdo činí. Neb všickni skutkové, kteříž tělo sužují, přirovnávají se k postu a všickni dokonalí skutkové přirovnávají se k modlitbě a všickni skutkové milosrdní přirovnávají se k almužně. {Dosti učinění na trojí věci}textový orientátor A dosti učinění záleží na trojí věci. Totiž na modlitbě, postu a almužně, aby ten truoj počet byl proti onomu trojímu hanebnému počtu. Neb puost odvodí od žádosti tělesné a almužna od žádosti očité, totiž lakomstva, modlitba od pýchy života. Postem člověk zřizuje se sám k sobě, almužnú bližnímu, modlitbou ku Pánu Bohu. Puost vychází z dobroty tělesné a almužna z statku a užitka člověka, modlitba z dobroty duše. Neb Řehoř o tom dosti učinění takto dí: Nikoli, nečiníme dosti, když s zlostí zůstáváme, jediné, když se rozkošem, kteréž jsme milovali, protivíme. Neb někteří jsú, jenž jdú, někteří, jenž stojí a někteří, jenž zase postupují. Ti jdú, kteříž z postu jdú na modlitbu a z modlitby na almužnu. Ti stojí, ješto některé jediné to činí z toho trého. A ti zase postupují, kteříž to vše opustí, zase se v hřích navracují. Neb pokorné a stydlivé má býti dosti učinění, kterýmž má býti opraveno hrdé přestúpení. Neb kdo jest mnoho pohoršil, hřeše, mnoho musí ukrotiti příkladným dosti učiněním. Neb kdyby kdo falešné listy napsal, není na tom dosti, aby jich více nepsal. Jediné to, což psal, aby zkaženo bylo a žádnému k škodě, jakož Izajáš dí, prorok: „Hřích židovský napsán jest rafijí železnú na nehtu diamantovém.“[826]Jeremiáš 17,1 Protož není dosti, aby kdo více nehřešil, jediné aby shladil, což se dopustil, skrušením a slzami. Neb opět kdož se někde rúhá, není dosti by se více nerúhal, ale aby dosti učinil za to rúhání, když hřešíme, Bohu se rúháme. Protož není dosti nehřešiti, ale za hřešení vzácných služeb Bohu dosti učiniti. Neb dlužník nebývá tím svoboden, že by se víc nedlužil, ale aby dluh zaplatil. I když hřešíme, v dluh Bohu vcházíme, protože chceme li dluh zaplatiti, musíme zaň dosti učiniti. Neb pokání k dosti činění přísluší, aby dvoje bylo: jedno pravé, druhé falešné. O tom Augustýn dí, že pravé pokání víc se nedopúštěti a oplakati a dosti učiniti. Falešné pokání zúfati, jakož se jest jim Jidáš kál, neb jest žalost s úmyslem zlým v hřích obrátil. Žalost míti za věc nedobrú jest skutek blahoslavenství. Neb o tom Kristus ve Čtení Matúše dí: „Blahoslavení, jenž pláčí, neb oni budou obveseleni.“[827]Matouš 5,4 Neb některé pokání přinucené jest, to není dobré. A některé pozdní, to není jisté, neb když přinucen si ku pokání, nemáš toho z svého srdce, svobodné vůle, ale z příhody na tě přišlé. I k příhodě Bůh hledí, ale ne z tvého srdce vuolí.
