Počíná se předmluva svatého Jeronýma v knihy Jozue
A potom skonavše patery knihy Mojžiešovy, jako velikého dluhu jsúce zproštěni, k Ježíšovi, synu Nave, ruku posieláme, jehožto Židé Jozue Benun, totižto Jozue syna Nun, nazývají, a také ku knihám Súdcí, kteréž Zofim jmenují, a k Rút knihám a Ester, kteréž týmiž jmény vynášejí[1]před „vynášejí“ chybně navíc „menují“ podle předchozí věty. A napomínámy ctitele, aby les, totižto množstvie, židovských jmen a rozdiely skrze údy rozdělené pilný písař zachoval, aby náše práce a jeho pilnost nezahynula. A jakožto u předních osvědčoval sem často, věz to ctitel, že ne na ohyzdu starých nové dělám, jakož mě moji nepřietelé vinie, ale že chci za lacinú částku jazyka mého neb mé řeči lidem obětovati, však toliko těm, jímž jest libé náše překládanie za šestery násobnie příkladné knihy řečské, kteréž nákladu i práce převeliké potřebují, překládanie náše ať mají. A ač lidé v starých knih čítaní budú se mýliti, jím toto dávajíce, naleznúť, cožť hledají najviece proto, že mezi latinníky tolikéž jest překládaných neb překládanie knih, kolik knih. A každý k své libosti přidal jest anebo ujal, co se jemu zdálo jest, a ještě nemóž býti pravé, což rozličně a protivně vzní. A protož ať přestane nakřivenú jizvú proti nám povstati štír a svaté dielo neb svatý účinek jedovatým jazykem přijímati neb učesati přestaň anebo přijímaje, ač se líbí, anebo potupuje, ač se nelíbí. A ať pamatuje na ony[a]ony] ny verše: Ústa tvá hojná byla zlosti a jazyk tvój skládáše[b]skládáše] ſkladage lsti. Sedě proti bratru svému mluvil si a proti synu mateře [tvé]text doplněný editorem pokládal si úraz neb pohoršenie. To si učinil a mlčal sem. A měl si, zlosynu, že já budu roven tobě, tresktati tě budu a postavím tě proti obličeji tvému. Neb který posluchačóv aneb čítače úžitek jest, že my pracujíce potíme se a jiní utrhajíce robotují. Želejí Židé, že jest jím odjata příčina neb omluva haněti neb posmievati se křesťanóm. A tak lidé cierkve svaté tiem zhrzejí, nébrž trhají, jímžto protivníci tesklivi jsú. Pakli se jím toliko staré překládanie líbí, jež i mně ohyzdno nenie, a mnie, by nic[2]před „nic“ navíc „co“ mimo to přijato nemělo býti. Protož ta písma, ješto pod hvězdami a střelami aneb přidána sú aneb uťata, čtú a meškají se? Protož sú kostelové knihy Danielovy podlé Teodociova překládanie přijali? Proč se Origenovým divie a Euzebia Pamfilova a všecka ta vykládanie jeho jednostajně nebo svorně vypravují? Aneb kaké bylo jest bláznovstvie, poněvádž sedmdesáti překladači pravdu sú pravili lež vynášeti? V novém zákoně odkud dovedena budú moci býti vzata svědectvie, kterážto v starých knihách nejsú? Toť dieme, abychom ovšem nebyli vidieni haněčóm mlčiece. Ale po svaté Paule usnutí, jejížto život ctnosti příklad [jest]text doplněný editorem, po těchto knihách, kterýchž Eustachie, panně Kristově, zapřieti sem nemohl, ustanovil sem [neodpověděti]text doplněný editorem, dokudž duch tyto údy zpravuje na prorokóv vylíčení uléci a dávno opuštěné dielo jako kakýms navrácením opiečiti[c]opiečiti] opieċí, zvláště že divný a svatý Pamathius téhož svými listy prosí a my do vlasti kvapiece smrtedlné[d]smrtedlné] neſmrtedlné ochechul zpievanie hluchým uchem máme minúti.
· I · knihy Jozue
Jos1,1 Stalo se jest, aby po smrti Mojžieše, slúhy
