vstúpiv na nebe, mne zde na zemi ostavil chotě tohoto k mému utěšení, kterýž měl mne ukazovati všemu lidu a věrně ohlašovati, posiluje k vidění všelikému oku. A on vzal jest sobě jinú, totiž zkurvilú Lež, a přichytil se jí i miluje ji a jí se přidrží a ji miluje a svým služebníkům a sebe následovníkům její krásy ukazuje. A bojím se toho, že všickni ji více ctíti budou nežli mne. Protož kterak mi velíš nežalostiti? Poněvadž řeč Syna Božího na mém choti, lidé za to mnějíc, praví ustaviti církev svú. Strach mě, lekám se, bojím se, že za ní půjdu a odejdú všichni služebníci moji a já ostanu jakožto osamělá s vrabcem domovním na střeše. Protož, sestro milá, poraď mi, jak mám sobě učiniti v svých žalostech.
Tuto mluví Milosrdenství k Pravdě a poslali jsou po sestry jiné, po Spravedlivost, Pokoj, Sílu, sestry své, Milosrdenství, aby oznámila jim žalost Pravdy.
Kapitola 11
A když přestala mluviti Pravda, tehdy řekla jest Múdrost jí. „Řekl sem: Ostříhati budu cest mých, abych nezhřešil jazykem mým. Položil sem ústuom mým stráži, když jest povstal hříšný proti mně. Oněměl sem a ponížen sem, i mlčal sem od dobrých věcí a bolest má obnovena jest. Rozpálilo se jest srdce mé ve mně a v mém myšlení zahašuje oheň. Mluvil sem jazykem mým: Známo mi učiň, Pane, skončení mé a počet dnuov mých, který jest, aby zvěděl to, což se nedostává mně. Ej, mírně položil jsi dny mé a podstata má jakožto nic před tebú. Ale však všecka marnost, každý člověk živý a v obrazu však panuje člověk, a nadarmo se rmútí. Poklad klade a neví, komu to zbírati bude, a neví, které jest čekání mé, však Hospodin a statek muoj u tebe jest. Ode všech nepravostí mých vytrhni mě. V ohyzdu nemúdrému dal jsi mě. Oněměl sem a neotevřel sem úst mých, nebs ty učinil. Odejmi ode mne rány mé od síly ruky tvé. Já sem zhynul v láních. Pro nepravost trestal si člověka a zetleti si kázal jako paúka duši jeho, ale však marně zamucuje se člověk každý. Uslyš, Pane, modlitbu mú a prozbu mú. Ušima přijmi slzy mé, nemlč, nebo já host sem u tebe a pútník, jako všichni otcové moji. Odpusť mi, aby se obvlažil, prvé než odejdu a víc nebudu.“ Avšak neumlknu, až i zjevím chválu tvú. Synové člověčí, dokuď budete blúditi srdcem, nerozumějíc pravdě.
I poněvadž taková jest pře, sluší nám sestr našich více obeslati, ať by tobě více než já sama k tomu poradily. Neb já, jakožto jeden sem a jako jedna hlava, ale kdež více hlav, více smysluov. Protož zdá mi se, abychom poslaly po jiné sestry naše, zvláště pro Spravedlnost, nebo se ona umí ke všemu přimluviti právě. A o ní se dí, že spravedlnost Páně zůstává až na věky. Též také hodné jest, aby zde také byla a s námi rozmlúvala, netoliko ona sama, ale i sestra naše Síla i Pokojnost. Nebo Síla zdržeti muože nesnesitedlné věci, aniž dopustí dopadnúti u potomní věci, jíž se všechno zdržuje. Protož hodné jest, aby tebe posílila, nebo posilněna jsúcí, budeš moci státi s doufáním. Též také Pokojnost, sestra naše, má se k tomu přivolati. A zda by nepokojná strast a pečlivost skrze to stavena mohla býti, aniž máme sami o to rozmlúvati, leč s jich radou jednostajnou. A protož, najmilejší sestra naše, ty, Milosrdenství, vstaň a dojdi
