olej s hlavy tvé nezahynuj a požívaj utěšení svého.
Protož, sestro milá, prvé příhod mnoho měla a zámutků ztracujíc i k škodám přicházejíc, a nikdys tak nežalostila takovým smutkem a víš, žes ztratila byla člověka prvního z ráje. Potom všecky za časuov Eliášových v mále se kochala. Potom i za časuov prorockých, až i v umučení Syna Božího na hořkém kříži a nikdys tak nežalostila. I nyní proč žalostíš, vidúc, že žalostí toho neopravíš, leč cestu jinú před se vezmeš, aniž vím, kudy by to mělo býti, aby k svému choti nepřišla a s ním u vonných mastí jeho se nekochala. Protož pověz mi, která jest to potřeba, proč ty takový smutek máš, ať s tebú rozmluvím a na tobě se vytíži, ať bych plněji došla tvé věci. Tehdy Pravda odpoví smutně, sklonivši hlavu, k Múdrosti.
Tuto Pravda odpovídá Múdrosti a oznamuje jí žalost svú.
Kapitola 10
Kterak mi velíš nežalostiti a smutnú nebyti, sestro milá. „Častokrát sem takové věci slejchala. Těšitelové těžcí jste vy všichni. Budou li kdy míti konec slova věrná a nebo jestli co protivno, když to tak mluví. Mohlať sem i já vám takové věci mluviti? Ach, by byla vaše duše za mú duši, těšila bych vás i já ochotnými slovy a hýbala bych mými rty, jakožto litujíc vás. Ale co učiním, budu li mluviti k vám, neutichne bolest má, pakli budu mlčeti, neodejde. Ale nyní tak mne jest potřela bolest má, za nic nestojí, všichni kloubové moji, vrásky mé vydávají svědectví proti mně. A vzkazuje se křivomlúvce proti obličeji mému, odmlúvaje mi obírá vydání své na mě, a hroze mi, škřehce svými zuby na mě. Vrah muoj hroznýma očima vzhlédá na mě. Rozčesli jsou na mě čelisti své, rúhajíce se bili jsou líce mé nasycení mých bolestí. Zavřel jest mne Buoh v nepravého a v ruce nemilostivých poddal mě jest. Nebo já nikdy bohatá, tak vnáhle sem potřena, ujem mě za hrdlo mé, ztroskotal jest mě a položil mě, jakožto znamení k střele. Obklíčil jest mě oštípy svými i ranil jest ledví mé a neodpustil jest a vylil jest na zemi střeva má. Sekl mě jest ránú na ránu, obořil se jest jako obr na mě. Pytel sem šila na svú šíji kůží a přikryla sem popelem tělo mé. Tvář má opuchla jest pláčem a zřítedlnice mé omráčeny jsou. To sem trpěla bez nepravostí mých, v rukú majíc čisté modlitby k Bohu. Země, nepřikrývej krve mé, ani nalézaj místa k skrytí, v tobě volání mé. Nebo aj v nebi jest svědek muoj a spolu vidomý muoj na výsosti. Blekotní přátelé moji, k Bohu kape oko mé. Ach, by se tak soudil muž s Bohem, jako se soudí syn člověčí s svou rovní. Nebo aj krotká léta jdou a po stezce, jížto se nevrátím, chodím.“ Tomu rozumějící, sestra najmilejší, radiž nepřestávaj a dále, kterak mi to předkládáš, ztracení z ráje prvního člověka, že sem oň nežalostila tak. Viděla sem, že Buoh jeho neshladí dokonce, leč rozmnoží símě jeho. A tu za času Eliášova rmútila sem se, nebo mnoho sem jich k sobě utíkajíc měla. Též i v časích prorockých nikdy sem neosaměla. A nebo sem viděla, skrze mě že má přijíti Syn Boží a potvrditi mne i smrtí, proto sem se nermútila, nebo sem se cele a hmotně schovala, byla u mateře jeho, s ním se kochající vědúc, že jí vyhlášena budu v slávě své. Ale nyní, což se nemám rmútiti, poněvadž Pán muoj,
