ztahuješ, na Krista mysl.“ A sv. Bernart v epištole k králi cecilskému: „Blahoslavený, kterýž rozomie, ne na lakomého, ale na nedostatečného a chudého, kterýžto nerad prosí a s studem béře a přijímá, dieku Bohu vzdávaje.“ A sv. Jeroným v 1. epištole k Demetriadě panně: „Když prodáš vše, což máš, co následuje? Daj chudým, ne bohatým, ne bližním, ne k smilnosti, ale ku potřěbě. Buď to ten kněz, nebo příbuzný anebo bližní, tak na něm nic jiného nešetř, jedno chudobu. Chvalte tě lačných střeva a ne vyříhajících bohatí kvasové.“ A slušie dávati almužnu z svého. O tom die sv. Řehoř: „Tať almužna vykupitele našeho líbí sě očima, kterážto ne z ziskóv nehodných a nepravostí jest shromážděna, ale kterážto z věcí pójčených a dobřě dobytých bývá nalezena.“ A sv. Augustin die: „Ktož obětuje neb dává z statku chudých, týžť jest, jako ktož zabíjie syna před obezřěním otcovým.“ Chléb nedostatečných život chudého jest, ktož odejme jej, člověk krevný jest. Ktož vylévá krev a ktož lest činí nájemníku, bratřéť sú sobě. Snad někto mysle, die: „Mnozí sú křesťané lakomí, skúpí. Nemám hřéchu, vezmu li jim a chudým dám. Odkud oni nic dobrého nečinie, odplatu budu moci mieti. Ale takové myšlenie jest jemu ďábelskú chytrostí podneseno, neb by všecko dal, což vezme, hřéchu brž přidává, nežli umenšuje.“ A svatý Jan Zlatoústý v 15. kázaní die: „Ktož hřeší a almužnu činí, ztracuje, což činí, neb za přestálý hřéch dávána bývá, ne za potkající, to jest, kdyžť žěl jest nám, co sme učinili, ne abychom skrze peniezě dopuštěnie hřešení kúpili.“ A v kázaní 43: „Nemni, by pro póžitek chudých Bóh bohatého učinil, kteréžto mohl zachovati bez bohatých. Ale pro póžitek bohatých chudé učinil, neb sú neplodní a jaloví byli příští.“ A svatý Tomáš z Akvině die: „Hřéšnému nemá býti spomáháno, jelikožto hřéšný jest, aby skrze to v hřéše nebyl zachován, ale jelikožto člověk, aby přirozenie bylo zachováno.“ Protož