[p7r]číslo strany rukopisuknížky vedl, Vaši Milosti, urozená paní, pani mně laskavě a dobrotivě příznivá, připsati a pod jménem Vaši Milosti vydati sem umínil; netoliko proto, abych náležité a hodné vděčnosti své k Vaši Milosti za nejedna dobrodiní a milostivá přátelství přijatá, dokázal (což jistě samo u mne k takovému úmyslu a ohlášení tomuto k Vaši Milosti dostatečné býti mohlo), ale také, že to v jistotě vím a znám, kterak horlivě Pána Ježíše Krista milovati, v něm svou všecku rozkoš, potěšení a kochání míti, o něm rádi slyšeti, mluviti i také čísti ráčíte, vědouce o tom, že na něm a na jeho pravé známosti i zásluze všecko lidské dobré spasení a život věčný nepochybně záleží. Pročež i staří ne zle říkali: Kdož Krista umí a zná, dosti jest, by ničehož více neuměl a neznal; kdož pak Krista neumí, nic mu neprospívá, by všecko jiné uměl a znal. A sv. Pavel s chloubou sám o sobě svědčí, že jiného nic ne[p7v]číslo strany rukopisuumí a nezná kromě Krista a toho ukřižovaného, ačkoli i v jiné moudrosti světské a umění lidském nebyl nezběhlý a hloupý. Ale věděl a věřil, že k věčnému blahoslavenství dosti jest na samém Kristu. Ony pobožné a poctivé paní Marie, o nichž chvála jest v evanjelium, uvěřivše jednou v Krista, nepřestaly ho milovati a nedaly se od něho ani ohavnou a potupnou smrtí jeho odloučiti. Tak opravdová byla jejich víra, tak horlivá láska, tak pevná naděje, kterouž v něm samém složenou měly. A protož i úžitku své pobožnosti dosáhly, že kterémuž v těle mezi lidmi přebývajícímu z statkův svých štědře posluhovaly a kteréhož mrtvého v hrobě upřímně, poslední službu vykonati mu chtějíce, hledaly, toho potom oslaveného a z mrtvých vzkříšeného prvé nežli učedlníci radostně spatřily a cti té za svú věrnou práci dosáhly, aby jako apoštolkyně byly k bratřím jeho a jiným věrným a první téměř vzkříšení jeho