[p5r]číslo strany rukopisu všecko to pro nás se stalo a tak hříchové náši shlazeni býti musili. A protož my sami vinni jsme smrtí Kristovou, aniž máme příčinu, proč bychom se na Jidáše zrádce, na pyšné a lakomé kněží, na nespravedlivého soudce, na krvavé žoldnéře hněvati měli, poněvadž v jednomkaždém z nás najíti se mohou ty věci, kteréž Kristu Pánu k snášení takových těžkostí a bolestí[b]bolestí] boſtj příčinu daly. Slušnějiť bude a nám prospěšněji, abychom, sami v sebe sstoupíce, hříchy náše poznali, srdečně jich litovali: a přitom věřili, že sme smrtí Pána Krista vykoupeni, a vděčni jsouce tak velikého dobrodiní, vydávali se Bohu v obět živou, a sami také umírajíce, hříchům povstávali s Kristem k životu novému, kterýž by sloužil cti a slávě jeho.

Třetí povědíno, že historia umučení Páně zavírá v sobě k naučení našemu spasitedlný příklad, kterýmž nás Kristus předšel. Nebo, jakž sv. Petr [p5v]číslo strany rukopisudí, on pro nás trpěl, zanechav nám příkladu, abychom my následovali šlepějí jeho, o čemž i sám pověděl: Chce-li kdo za mnou příjíti, zapři sám sebe a vezmi kříž svuoj na sebe a následúj mne. Jsou pak tyto ctnosti v příkladu jeho, kterýchž my následovati máme. První, poslušenství, kterýmž on samého sebe ponížil až k smrti kříže, aby se vůli a uložení Otce jeho dosti stalo. Druhá, trpělivost, kteroužto odín jsa, beránek na šlachtatu veden byl a bez všelikého odporování i odmlouvání všecka nejtěžší a nejtrpčejší trápení podnikl a snesl. Třetí, stálost u víře, kterouž mezi nejukrutnějšími bolestmi tak stále a zmužile setrval, že i tehdáž Otce Bohem svým jmenoval, když mu vlastní tělo a lidský rozum vnukal, že jest od něho do konce opuštěn. Čtvrtá, láska, kterouž i nepřátely své miloval, za ně se Otci modlil a ještě krví svou zmazané na milost přijal, když se k němu v skroušeném