neumí a nezná kromě Krista a toho ukřižovaného, ačkoli i v jiné moudrosti světské a umění lidském nebyl nezběhlý a hloupý. Ale věděl a věřil, že k věčnému blahoslavenství dosti jest na samém Kristu. Ony pobožné a poctivé paní Marie, o nichž chvála jest v evanjelium, uvěřivše jednou v Krista, nepřestaly ho milovati a nedaly se od něho ani ohavnou a potupnou smrtí jeho odloučiti. Tak opravdová byla jejich víra, tak horlivá láska, tak pevná naděje, kterouž v něm samém složenou měly. A protož i úžitku své pobožnosti dosáhly, že kterémuž v těle mezi lidmi přebývajícímu z statkův svých štědře posluhovaly a kteréhož mrtvého v hrobě upřímně, poslední službu vykonati mu chtějíce, hledaly, toho potom oslaveného a z mrtvých vzkříšeného prvé nežli učedlníci radostně spatřily a cti té za svú věrnou práci dosáhly, aby jako apoštolkyně byly k bratřím jeho a jiným věrným a první téměř vzkříšení jeho z mrtvých světu zvěstovaly a vyhlásily. Takového příkladu těch svatých žen která by paní i vedlé světa tohoto urozená a slavná následovati nechtěla? Která by sobě téhož úžitku za svou pobožnou práci nežádala? Ale máť Pán Bůh své vždycky muže i ženy, kteréž věří v Krista a milují ho, i z statkův svých v oudech jeho mu posluhují a odplaty věčné za to neomylně očekávají. O nichž mně tuto, jako i o Vaši Milosti, nevidí se psáti, abych v podezření pochlebenství některým neupadl. Na tento čas toliko toho žádám, aby tato chatrná práce má mnohým prospěšná byla a Vaše Milost abyšte ji ode mne vděčně přijíti ráčili. Pán Buoh rač Vaši Milost ve všem dobrém utvrzovati a požehnáním svým hojně rozmnožovati.

Dán v Praze v pátek před nedělí Smrtnou léta Páně 1593.

M. Daniel Adam z Veleslavína