více nežli otcovské, kteréž jím k tomu pohnulo, aby raději Syna na potupném a ohavném kříži pníti viděl, nežli abychom my do věčných muk pekelných vydáni byli. Moudrost pak jeho svrchovaná v tom se zjevila, že ten prostředek a cestu spasení našeho obral a oblíbil, aby se jak přísné spravedlnosti, tak otcovskému milosrdenství jeho dosti státi mohlo. Pravdu jeho neomylnou z toho poznáváme, že naplniti chtěl všecky sliby své, kteřížto jináč leč trpkou smrtí Syna jeho naplněni býti nemohli. Naposledy nepřemoženou všemohoucnost jeho v tom spatřujeme, že Syn Boží v těle našem, nad něž nic není bídnějšího, nešťastnějšího a mdlejšího, všecky odporné moci, jako hřích, smrt, peklo, svět a kníže světa, vybojoval a přemohl. Ty věci kdož opravdově a bedlivě rozjímá, může sobě z nich naučení a napomenutí bráti o všech věcech k vedení života tohoto, buďto v štěstí, aneb v neštěstí potřebných. Nebo kdo jest, že by vnadám hřícha a líbostem těla u sebe místo dal, považuje zdrávě přísnosti spravedlnosti Boží a hněvu jeho proti hříchům? Kdo by o dobrotě a milosrdenství Božím pochybovati chtěl, znaje nesmírnou milost jeho v Kristu sobě prokázanou? Kdo by zoufal v pochybných a nejistých zapletených věcech, přiveda sobě ku paměti svrchovanou moudrost božskou? Aneb kterak se kdo může domnívati, že by na sliby své nepamětliv byl ten, kterýž ani tehdáž od pravdy se neuchýlil, když činiti bylo o krev a život nejmilejšího syna? Naposledy, jak by nesmyslné bylo pochybovati o všemohoucnosti Boží pro náši vlastní nestatečnost a mdlobu aneb moc nepřátel; poněvadž Kristus mdlým a nestatečným tělem naším odín jsa, nad světem i ďáblem tak slavné vítězství obdržel?

Což se dotýče vykoupení lidského