[…]text doplněný editorem[199]chybějící text bieše slazšie, tiem žalost jejie v utrpení jeho byla trpčejšie a hořčějšie.

Protož Maria bieše dávno znamenána skrze Noemi, jenž pro smrt svých synóv velikú hořkost měla. Neb řekla: „Nenazývajtež mne Noemi, točíš výtečnú, ale řiekajte mi Maria, točíš hořká, neb všemohúcí bóh velmi mě hořkostí naplnil.“ To řekla, když zbavenie dvú synu svú plakala. Podobně Maria skrze Noemi byla znamenána, neb nebyla jednoho samého, ale dvú synú zbavena. Jednoho syna měla tělesným porozením a druhého matka milosrdenstvie žádala sobě připraviti. Pravý a vlastní syn Mariin bieše Ježíš a požádaný syn všecko člověčie pokolenie. Vlastní syn bieše umřel smrtí tělesnú, ale požádaný bieše umřěl smrtí duchovní. Nebo v času božieho umučenie vešken národ člověčí vieru bieše opustil, a proto všeliký člověk na duši umřel bieše a zahynul. Za oba Maria velikú žalost trpěla, nebo oba srdečnú milostí milovala. A ač syna svého jako sama se a nebo viece milovala, však sě jie líbilo, aby on svú smrtí nás vykúpil, neb viece chtěla přesladká matka našě, aby on byl umučen, než nás věčnú smrtí na věky ztratiti. A tiem móžem znamenati, kak velmi nás Maria milovala, jenž svého milého syna pro naše spasenie umřieti žádala. Nebo kteráž věc za druhú bývá proměněna a nebo dána, vidí se, že ta jest viece mila, kterúž vezme, než ta, kterúž dá. Tehdy jest tak, že Maria některým obyčejem viece nás milovala než svého syna, jenž radši chtěla, aby on ukřižován byl, než bychmy my byli věčně zatraceni. A tu také znamenati móžem, kak velmi nás otec nebeský miloval, jenž jednorozeného syna svého pro nás na smrt dal. Tehdy oba, tak otec, jako matka, nás velmě milovali. Abychom i my je milovali, tohoť sú dobře zaslúžili. Ó, dobrý Jezu Kriste, daj nám to milovánie tak vzpomínati, abychmy s tebú zaslúžili v nebesiech věčně přebývati. Amen.

V onom rozdielu slyšěli smy, kterak Kristus s křížě složen. Potom slyšme, kak byl pohřeben. Josef a Nikodém tělo u prostěradlo obinuli a upravivše drahými vóněmi v hrob položili. Maria při tom byla s divným pláčem a kvielením, se lkaním a s mnohým slz vylévaním. Žádný jazyk nemóž jejie bolesti vypraviti ani která mysl móž jejieho smutka vymysliti. Tak velmi celú noc a celý den pláčem umdlena byla, že ledva na pochovánie svého syna k hrobu mohla jíti. Tolikým líbaním a přitulévaním tělo svého syna objímala, že vešken lid jie želeje žalujíc praviechu: „Ó, kakú ukrutnost nemilostiví dnes učinili nad túto převýtečnú a rozkošnú ženú.“ Tak mnoho rukama lámala, kvielila, lkala a plakala, že téměř všěcky k želení a k plakání vzbudila. A kto {by}meziřádkový přípisek soudobou rukou se nad tak zamúcenú matkú nesželil, kto by se neobměkčil k tolikých